Odpouštět?

Neděle po Trojici

21 Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“ 22 Ježíš mu na to odpověděl: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesát sedmkrát.“

23 „S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. 24 Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který byl dlužen mnoho tisíc hřiven. 25 Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu. 26 Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: ‚Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím!’ 27 Pán se ustrnul na oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil.

28 Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: ‚Zaplať mi, co jsi dlužen!’ 29 Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: ‚Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!’ 30 On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. 31 Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. 32 Tu ho pán zavolal a řekl mu: ‚Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; 23 neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?’ 34 A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. – 35 Tak bude jednat s vámi můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“

Matouš 18,21–35

Apoštola Petra velmi zaměstnávala otázka po odpouštění. Byl přece svědkem mnohého nepřátelství vůči Ježíšovi a nepochybně také proti těm, kteří ho doprovázeli, tedy i proti jeho učedníkům. Často zazněla silná slova o tom, že se Ježíš rouhá, že vyhání ďábla ďáblem, že nerespektuje ustanovení Zákona a že se zahazuje s těmi, kteří jsou na okraji slušné a zbožné společnosti. Nejednou by bylo proti Ježíšovi použito i násilí, kdyby byl neušel jejich zrakům. A tak měl Petr za to, že takhle už to dál nejde, jednou musí míra trpělivosti přetéct.

Petr byl židem, žil v judaistické tradici, a ta nadřazovala právo nad vše ostatní. Kromě toho zákonictví mělo v sobě určitou přitažlivost, protože určovalo jisté množství povinností a jejich splnění dávalo člověku sebevědomí a jistotu, že jedná dobře. Proto ta otázka: „Kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší?“ Je to vlastně výzva k Ježíšovi, aby určil nějakou hranici. Ježíš je však proti počítání a sečítání odpouštění; nelze stanovit hranice.

V dobách Ježíšových rabíni učili, že Bůh má dvojí míru, míru milosrdenství a míru spravedlnosti. Na posledním soudu však bude platit jen míra spravedlnosti. Ale Ježíš zvěstuje, že i na posledním soudu bude platit pro ty, kdo v životě odpouštěli, míra milosrdenství.

Raná církev pak zařadila podobenství do evangelia proto, že někteří členové tzv. matoušovských sborů se ve svém smýšlení ve vztahu k bratřím mocí Božího milosrdenství proměnit nedali. Bylo jim zvěstováno evangelium o odpuštění hříchů, přijali křest a stali se členy církve, ale sami odpouštět nechtěli. Neuznali, že dar přijatého odpuštění je zavazuje ke stejnému jednání s druhými. Svým bližním upírali milosrdenství a uplatňovali vůči nim tvrdě své nároky. Tím leckoho uvrhli do velkého trápení. A tak byla do evangelia zařazena nejen Petrova otázka a Ježíšova odpověď na ni, ale také podobenství.

Všimněme si, že Petr se ptá kolikrát má odpustit svému bratru. Neříká komukoliv odpustit, neříká nepříteli, ale bratru! Ježíš ho neopravuje, jen odpovídá, že odpouštět je třeba sedmdesátkrát sedmkrát, což znamená vždycky. A protože následné podobenství vypravuje Ježíš v Petrově domě, je zřejmé, že nešlo jen o Petra a jeho úřad, nýbrž o sbor, o širší okruh posluchačů. Proto ho také církev zařadila do evangelia. Křesťan má mít stálou ochotu k odpouštění. Samozřejmě, že předpokladem je lítost nad zlým skutkem, že má předcházet pokání.

V pohledu bible stojí člověk ve dvojím vztahu – ve vztahu k Bohu a k bližnímu. Nenaplní-li člověk tento vztah, ztrácí svůj život (Ž 8).

Úvodní věta podobenství ohlašuje vlom Božího království do tohoto světa. Účtování, které vede král se svými služebníky je Boží účtování s námi. Když začal král účtovat, byl před něho předveden (z vazby) jeden služebník, který mu byl dlužen 10000 hřiven (talentů). To byla neuvěřitelně vysoká cena. Můžeme srovnávat: Příjmy Herodova dvora činily 900 hřiven ročně. Deset tisíc je největší číslo, s nímž se tehdy počítalo a hřivna byla nejvyšší peněžní jednotkou v celém prostoru Přední Asie (dělila se na deset tisíc denárů). Podobenství bylo tedy naprosto srozumitelné a říkalo, že před Boha předstupuje člověk, který je Pánu Bohu tolik dlužen, že to nemůže nikdy splatit. Král, aby alespoň něco dostal nazpět, rozhodne služebníka prodat i s jeho rodinou a se vším, co měl. Poněvadž cena otroka byla 500–2000 denárů, nemohl tento prodej ztrátu výrazně nahradit. Můžeme tomu tedy rozumět jako výrazu hněvu nad nehodným služebníkem, jemuž teď už nezbývá nic jiného, než prosit o slitování. Dobrota krále přesahuje prosbu služebníka. Dluh je mu zcela prominut a už nebude muset cokoliv splatit. Mohlo to dopadnout jinak, ale zde se stal zázrak milosrdenství.

Dojde však k nečekanému zvratu. Zatímco tento služebník byl omilostněn (amnestován) neodpustí svému spoluslužebníkovi ani zlomek té velké sumy, která jemu byla prominuta. Co je sto denárů proti desetitisícům hřiven (100000000 denárů proti 100 denárů)? Sám byl omilostněn a teď jedná se svým spoluslužebníkem z pozice chladné, úřední, nelítostné spravedlnosti. Chytne dlužníka za krk, škrtí ho a vymáhá tvrdě vrácení dluhu. Jedná opačně, než jak bylo jednáno s ním. Je nám tím ukázáno na rozdíl mezi Božím a lidským jednáním. Omilostněný služebník se dopouští velikého hříchu, odpuštění, které od Boha přijal nepředává dál, nevnáší ho do vztahu k bližnímu. To, co do něho Pán Bůh vložil, moc a síla, světlo a čistota, je v něm zničeno a pošpiněno. Byl pouze přijímajícím milost pro sebe a nevydává činnou odpověď na Boží lásku. Proto se král rozhněval a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. Zaplatí ho někdy? Ještě jednou počítejme: odměna za jeden pracovní den byla 1 denár, 100000000 denárů je sto milionů pracovních dnů.

Nejen v dobách, kdy se vyprávělo toto Ježíšovo podobenství, ale i dnes si člověk říká, že odpouštění musí mít svoje meze, že něčeho bylo přespříliš, že jednou dojde trpělivost. A také nám říká Ježíš, že nejsou takové meze. Jestliže Bůh v Kristu odpouští nám, máme být připraveni odpouštět bližním.

Odpouštění ale není snadná záležitost. Odpustit vrahovi, který vědomě a cíleně někoho zabil a je schopen to udělat znovu? Odpustit fanatikovi, který je schopen pro svou věc zničit třeba celý svět? Odpustit někomu, kdo si to bude vykládat jako tolerování dalších jeho zlých činů? Na to lze odpovědět jasně: odpuštění není laciná milost, odpuštění musí předcházet opravdová změna smýšlení – pokání. Jestliže jsme připraveni odpouštět, potom máme právo očekávat proměnu duše provinilce. Král v podobenství také přece čekal, že omilostněný služebník změní svoje smýšlení ve vztahu ke svému spoluslužebníkovi.

Na druhé straně i my bychom někdy chtěli, aby milost, jíž se nám dostává byla laciná. Umíme hájit právo milosti pro sebe, ale když jde o druhé býváme zpravidla fanatikové práva. V tom jsme až příliš lidští. Smlouva s Bohem dostává však závěrečný a stvrzující podpis až tenkrát, když to, co jsme přijali od Boha, dáváme dál. Když to nečiníme, jsme Božími dlužníky, protože zůstáváme nezasaženi královstvím Božím. Zůstává nám ale ještě závěrečný verš, který Ježíš řekl, když skončil příběh: „Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“ Odpustit ze srdce znamená odpustit opravdově, ne pouze rty. To žádá Ježíš od učedníků.

Kdybychom slyšeli jen druhou část podobenství, tak bychom toho nemilosrdného služebníka neodsuzovali. Vždyť nedělal nic jiného než to, co se dělá a co bychom dělali i my. Proto je důležitá ta první část, protože nám otevírá oči a také paměť, abychom nezapomněli, co všechno, a že sedmdesátkrát sedmkrát, Bůh odpustil nám. Jinak i pro nás zůstane milosrdenství a odpuštění jen něčím vyjímečným a mimořádným. Většinou jednáme totiž podle práva. Podobenství nás ale vede k založení stavby života na řádu milosrdenství.

V prokazovaném odpuštění a slitování nejde o akt vůle naplnit příkaz k milosrdenství, jde o něco jiného, totiž o proměnu člověka z pohledu na Ježíše a jeho kříž. Jde o to být osvobozen od právního vztahu k bližnímu. Kde k tomu dojde, tam prosba „odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“, tvoří jeden celek. Lidské jednání pak není ozvěnou na tvrdost, s níž se tak často potkáváme, ale ozvěnou na Boží lásku a milosrdenství.

Znát slitování není slabost, ale síla. Pán Bůh nejedná ze slabosti, ale ze své síly. Z takové síly může jednat i jeho učedník.

Amen.

(použita exegeze z Agendy „Kážeme Krista“) — jvor —