Ježíš je Syn Boží

Neděle po Zjevení Páně

1 Když sestoupil z hory, šly za ním velké zástupy. 2 Tu k němu přistoupil malomocný, padl před ním na zem a řekl: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“ 3 On vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist.“ A hned byl očištěn od svého malomocenství. 4 Tu mu Ježíš pravil: „Ne abys o tom někomu říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj dar, který Mojžíš přikázal – jim na svědectví.“

5 Tu když přišel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho: 6 „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“ 7 Řekl mu: „Já přijdu a uzdravím ho.“ 8 Setník však odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. 9 Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému ‚jdi’, pak jde; jinému ‚pojď sem’, pak přijde; a svému otroku ‚udělej to’, pak to udělá.“ 10 Když to Ježíš uslyšel, podivil se, a řekl těm, kdo ho následovali: „Amen, amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho. 11 Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském; 12 ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů.“ 13 Potom řekl Ježíš setníkovi: „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň.“ A v tu chvíli se sluha uzdravil.

Matouš 8,1–13

O Matoušově evangeliu víme, že bylo napsáno mezi lety 60–80. Bylo určeno do prostředí, v němž převládali křesťané židovského původu. Pravděpodobně to bylo na severu Palestiny a v Sýrii (Antiochie Syrská). Křesťanství se tam rozšířilo misijní horlivostí rané církve. Vzpomeňme, že Pavel začal po svém obrácení kázat s damašskými učedníky v synagógách, že Ježíš je Syn Boží a že Antiochie Syrská byla výchozím sborem na jeho misijní cesty.

Ale teď už od vzniku církve uplynula desetiletí a v druhé a třetí generaci začala slábnout víra i misijní úsilí. Jako by stačilo patřit do obecenství sboru, ale po víře a po tom, že má být evangelium zvěstováno, co největšímu počtu lidí se křesťané zajímali stále méně. Byla to situace v mnohém podobná situaci lidové církve. A na to myslel i pisatel evangelia, když psal vyprávění o Ježíšových mocných činech. Zdůraznil v nich důležitost víry.

Ježíš není jen učitel Zákona (nový Mojžíš) nebo divotvůrce, nýbrž Syn Boží. Proto by to bylo málo, kdyby vztah k němu byl jen vztahem následování a úcty či obdivu, ale nebyl to vztah víry. Tak tomu církev rozuměla od svého počátku a jednou provždy a závazně to vyjádřila ve vyznání víry: „Věřím v jednoho Boha… Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista.“ A takové vyznání je ve středu obou příběhů, které máme před sebou.

Uzdravení malomocného

Malomocenství byla zlá a krutá nemoc. Působilo velká tělesná muka a zanechávalo své stopy také na duši člověka. Malomocní trpěli ustrašeností a trudomyslností. Zlé bylo i to, že byli vyloučeni z normálního lidského společenství. Už z dálky museli křičet na kolemjdoucí, že jsou nečistí. Žili na okraji společnosti odkázáni jen na milosrdenství, když se nad nimi někdo slitoval a zanechal jim někde na zemi kousek jídla. Tehdy se mělo za to, že jejich nemoc je trestem za hřích, který spáchali buď oni sami nebo jejich rodiče či někdo z předků.

Nebyli však vyloučeni jen ze společnosti všedního dne, ale také z náboženského společenství starozákonního lidu. Nebylo jim dovoleno účastnit se bohoslužeb v chrámu a v synagóze, protože byli považováni za kulticky nečisté. S takovým člověkem se setkal Ježíš, když skončil kázání a sestoupil s hory dolů.

Čteme tam, že „za ním šly velké zástupy. Tu k němu přistoupil malomocný…“ Pokud jsme věnovali pozornost tomu, co bylo řečeno před chvílí, tak nás to musí zarazit. Vždyť ten člověk měl už z dálky volat, aby se k němu žádný nepřibližoval a zatím „on přistoupil k Ježíšovi a padl před ním na zem a řekl: ‚Pane, chceš-li, můžeš mě očistit‘“.

Podle starozákonního svědectví mohl malomocenství uzdravit jen Bůh sám (2Kr 5,7). Nemocný tedy poznal v Ježíšovi přicházejícího Boha a proto se odvážil překročit danou hranici a přistoupit k němu, třebaže Ježíš nebyl sám, ale měl doprovod zástupu. Také to vyjadřuje oslovením, Pane, (Kyrie – Adonáj – JHVH) a tím, že před ním padl na zem. Dává najevo svou pokornou víru, jeho prosba je modlitbou, ve které Ježíše vzývá jako Boha. Víra tu má rozhodující roli. Málo by bylo platné, kdyby se na Ježíše díval jen jako na muže nadaného činit mocné činy. Věděl, že žádný, ani ten největší lidský čin, nemůže obstát s tím, co činí Bůh, který k němu přichází v Kristu. Ježíš jeho prosbu vyslyšel, „vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: ‚Chci, buď čist.‘ A hned byl očištěn od svého malomocenství.“ Tak je tento člověk, který byl možná nejen na okraji, ale už za okrajem církve a lidské společnosti, vrácen do obecenství Božího lidu.

Ježíš ale respektuje ustanovení Zákona. Nepřišel, aby Zákon zrušil, ale naplnil. Sám říká: „Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane.“ Malomocný nemá nikomu nic říkat, ale jít a ukázat se knězi, který má podle Zákona prohlásit nemocného za zdravého. A také obětovat dar, který Mojžíš přikázal. Kněz totiž potvrzoval uzdravení, konal oběť na usmíření a uváděl uzdraveného do společenství (Lv 14,2–32).

Uzdravení bylo naplněním starozákonních proroctví a Ježíš uzdravuje ty, kdo v něho věří a pokorně se k němu obracejí. My můžeme být nástrojem v této službě. Ztracené ovce nám nemají být lhostejné.

Uzdravení setníkova sluhy

Hned za vyprávění o uzdravení malomocného připojil evangelista tento druhý příběh, jehož hlavní postavou je cizinec, setník. Evangelium Matoušovo bylo určeno hlavně židovským křesťanům, kteří se přece jen dívali na cizince ne zrovna přívětivě. Zvláště, když šlo o ty, kteří sloužili cizí moci, jako tento centurio velící posádce jednoho sta mužů. Ježíšovo poslání ale není určeno jen Izraeli. Apoštol napsal: „Proto se namáháme a zápasíme, že máme naději v Bohu živém, který je Spasitelem všech lidí, zvláště věřících“ (1Tm 4,10).

Ježíšovo poslání a misijní úsilí církve není omezeno jen na domácí víry, ale je zaměřeno ke všem. A opět jde o to, aby z nich nebyli jen další papírové duše sboru, nýbrž lidé, kteří uvěřili, že Ježíš je jejich Spasitelem. Opět je v popředí víra.

Představitelem takového pohanského světa je centurio. Zaujme nás nepochybně jeho lidskost, neboť mu záleží na zdraví služebníka, pravděpodobně otroka. Ale to hlavní je, že je schopen rozeznat Ježíšovo mesiášství a že proto se na něj obrací s prosbou o uzdravení. Ježíš nejprve vyzkouší jeho víru a když pozná, že setník vskutku věří v Boží moc, služebníka uzdraví. To, že ve zkoušce obstál, dosvědčují slova, která v malé obměně zaznívají po staletí z úst těch, kteří slaví večeři Páně: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven.“ Setník tím vyznal svou víru a proto se mu dostává osvědčení této víry, když Ježíš řekne těm, kteří ho následovali: „Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho.“ A následujícími slovy, o stolování mnohých pohanů s Abrahamem, Izákem a Jákobem v Božím království, je tento setník zařazen do zástupu Božích svědků.

Matoušovo evangelium tak nikoliv náhodně, ale velice promyšleně, chce dosvědčit potřebu víry. Na jeho začátku jsou to mudrci, kteří „když vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na kolena, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary.“ Uprostřed, v příbězích o Ježíšových mocných činech, jsou to ti, které ke skutečnému Zachránci přivádí víra. Na konci evangelistova svědectví jsou to učedníci, kteří se po vzkříšení „odebrali do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil a klaněli se mu“, i když, a to nám tento svědek nezakrývá, „někteří pochybovali“.

Na to pochybování můžeme hned navázat. Vyprávění nekončí jen podtržením potřeby víry. Je tu také řeč o nevěře. Nesmíme přehlédnout jasné varování, které Ježíš vyslovil dost tvrdě, když musel říci, že takovou víru, jakou našel u setníka, nenalezl v celém Izraeli. Tam, kde není víra, všecka účast na životě církve není k ničemu, vede k pokrytectví a k odsouzení. Když se to vyjádří mírněji – smíme-li se toho vůbec odvážit tváří v tvář autoritě Božího slova – tak ani přiznání určité mravní vážnosti biblického svědectví (Desatero, Kázání na hoře) ani souhrn moudrosti ani humánní jednání a činy, natož pak tradice a zvyklosti zděděné po předcích, nemohou mít váhu, protože bez vyznání „věřím v jednoho Boha a věřím v jednoho Pána Ježíše Krista“ to není přebývání v domě Hospodinově.

Amen.

(použita exegeze z Agendy „Kážeme Krista“) — jvor —