Sola gratia – sola fide

16. neděle po Trojici – Smíchov 15. září 2002

Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. (ČEP)

Neboť není rozdílu. Všickniť zajisté zhřešili, a nemají slávy Boží. Spravedlivi pak učiněni bývají darmo, milostí jeho, skrze vykoupení, kteréž se stalo v Kristu Ježíši. (Kral.)

Římanům 3,23–24

Když je někdo odsuzován za nějaký skutek, který jeho okolí vnímá jako zlý čin, a on to za zlý čin nepovažuje, říká se: ať se tedy ospravedlní. Nebo, když je někdo křivě nařčen a neumí se dostatečně bránit, říkáme, že je třeba takového člověka ospravedlnit. Tak je to v našem běžném životě. Apoštol však má na mysli nás všechny, kteří jsme zhřešili vůči Bohu a nemáme nic, čím bychom se mohli ospravedlnit. Jeho slova jsou jasná: „Všichni zhřešili, a nemají slávy Boží.“

Kdyby apoštol napsal jen tato slova, museli bychom propadnout beznaději, neboť opravdu nemáme nic, čím bychom se mohli před Bohem ospravedlnit. Pavel nám však sděluje dobrou zprávu: „jsme ospravedlňováni zadarmo Boží milostí vykoupením v Kristu Ježíši“. Zastavme se nad těmito apoštolovými slovy, která nám jsou napomenutím i potěšením, ale především radostným sdělením, že naše ospravedlnění skrze kříž a vzkříšení je zadarmo – je gratis.

Je to něco nepochopitelného, když slyšíme „zadarmo, milostí jeho.“ V tomto světě se musí za všechno platit, a draze platit. Dobré postavení lze získat úplatkem, za kus chleba se platí nedůstojným ponížením, za svobodu myšlenek a slova žalářem, za několik slov pravdy tisícem polopravd a lží, za svobodu i životem. Také za „přátelství“ se někdy platí, i „láska“ se dá koupit a přízeň zaplatit zaprodaným svědomím. Je to nejen ponižující, ale také zotročující. Zdá se nám proto neuvěřitelné, jestliže slyšíme o záchraně a vykoupení člověka zadarmo, milostí jeho. Považte, za záchranu života, za naději slavné budoucnosti nemusíme zaplatit. Je to jen doklad veliké Boží lásky, je to doklad vskutku nezištné pomoci a potvrzení, že jde o Boha mocného a nanejvýš milosrdného.

Nad tím bychom se měli vždycky, kdykoliv uvažujeme o svém životě, pozastavit a to tím spíše, víme-li, že to Pána Boha stálo život Ježíše Krista. V apoštolově slově je přece řečeno: „vykoupením v Kristu Ježíši“. Pán Bůh se musel vystavit nepřízni a odmítání světa do něhož přišel, musel snášet posměch, útoky nepřátel, křivá nařčení, zradu, rány a bití a nakonec to nejtěžší, kříž a smrt. Draze zaplatil, nevinně odsouzen za nás, aby nám dal ospravedlnění.

A právě na tom závisí naše svoboda, když Bůh nic neúčtuje, když nás nenutí, abychom na jeho dar odpovídali sebeponižujícím poklonkováním, jako je tomu v případě lidí. Ti za každou věc, kterou nám dají „zadarmo“, žádají otrockou vděčnost, zatímco Bůh nás osvobozuje k vděčnosti bratří a sester Ježíše Krista, kteří jsou spolu s ním dědicové Boží. „Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!“ (Ř 8,15). „A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic“ (Ga 4,7).

Nemůžeme však přejít skutečnost, že je tu také napomenutí. Ze souvislosti celého oddílu je zřejmé, že nebylo jiné cesty k naší záchraně, než Ježíšova cesta kříže.

Dějiny lidstva jsou dějinami vzpoury proti Bohu. Život každého člověka je naplněn vinami a odmítáním Božího vedení. Je to smutná skutečnost, ale tak to je. Nikdo se nemůže ospravedlnit. Žádný člověk nemá na to, aby mohl zaplatit pokutu za svá přestoupení. Písmo to konstatuje proto, abychom věděli, jaké jsou naše možnosti. Je pravdou, že lidstvo v mnohých oblastech své činnosti dosáhlo pozoruhodných výsledků. Rozvíjí se poznání, člověk má v rukou obrovské množství energie, dokáže překonávat obrovské vzdálenosti, dosahuje do nadoblačných výšin a sestupuje do hlubin oceánů. Ale na druhé straně je zase pravdou, že člověk nerozumí sám sobě, že neumí odstranit duchovní, mravní i materiální bídu, že nemůže sestoupit do hlubin lidské duše, aby ji očistil od nánosů špíny a pozvedl blíž čistotě a světlu. A je také pravdou, že lidé, kteří se mohou i přes vzdálenosti v krátké době a rychle sejít, zůstávají si cizí a často jsou nesmiřitelnými nepřáteli. Ale i kdyby tohle všechno nebylo, a prožili jsme život v klidu, v pohodlí a bez zbytečných vzrušení či napětí, nakonec bychom neutekli před poslední skutečností, před smrtí. Ta je pro nás nepřekonatelnou překážkou, před níž se nikde neschováme a před níž neutečeme. Jedinou odpovědí na otázku, zda je přece jen nějaké její překonání, bude odkaz na Boží milost, na vykoupení, kterého se nám dostalo v Ježíši Kristu.

Tak nás svědectví Písma vede ke střízlivému odhadu našich možností, varuje před falešným sebevědomím i před pýchou a nadutostí, a místo iluzí, které klamou, nás odkazuje k Boží milosti a vykoupení v Ježíši Kristu.

Jsme tedy odkazováni k poselství evangelia. Jeho pravdivost je založena na Kristově kříži a vzkříšení. Kdyby Kristus neskončil na kříži, nevzal by na sebe naše viny. Kdyby však skončil jenom tady a nebylo vzkříšení, pak by tato zvěst o ospravedlnění byla jen klamem. Je to nesnadná zvěst k porozumění. Nepomohou nám k jejímu vysvětlení žádné rozumové důvody, zůstane vždycky tajemstvím víry a mnohým bude pohoršením. Od počátku je kříž pohoršením (skandálem) a vzkříšení směšnou pošetilostí. Ale nic naplat, ať si lidé myslí cokoliv, v tomto tajemství je naše vysvobození, naše spása. Přijímáme to všechno jen vírou. Tak můžeme k „sola gratia“ připojit „sola fide“.

Už ve SZ se na souvislost víry a ospravedlnění ukazuje. V Gn 15,6 stojí, že „Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost.“ To ale nebylo tak, že si Abraham svou vírou připočtení spravedlnosti zasloužil, nýbrž stalo se tak pro postoj, který vůči Hospodinu zaujal. Přijal Hospodinovo zaslíbení a oslovení jako to, na co bezvýhradně spoléhal. Byl odhodlán opustit dosavadní „jistoty“ a zamířit do budoucnosti. To platí také v případě toho, co říká apoštol, protože když přijmeme Ježíše Krista a spolehneme se na jeho kříž a vzkříšení, jako na rozhodující událost Božího jednání se světem, poznáme milost Božího ospravedlnění. Můžeme žít v naději, která je právě proto skutečnou nadějí, že nevychází z lidských, nýbrž z Božích rukou.

Vykoupení, které se nám nabízí v Kristu, nenese stopy lidské nedokonalosti a porušenosti. Je bez stranictví, bez rozsuzování lidí a bez úplatků. Je opravdu zadarmo a každý má možnost přijmout jej vírou, která je pevným setrváváním na Božích slibech, tedy na skutečnosti, která tu ještě není, ale přichází a přijde. Taková víra, která ani tak nespočívá v přesvědčenosti o něčem, ale v setrvávání na Božích slibech, děj se, co děj, je spolehlivým životním přístupem a postojem, který znamená, že člověk nemusí být ztracen ani v situaci nejztracenější.

Ale když Bůh oznamuje ospravedlnění z pouhé milosti, které se přijímá vírou, „nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ (L 18,8)

Amen.

— jvor —