Rozum na všechno nestačí, odpověď je ve svatyni Boží – Žalm 73

Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k těm, kdo jsou čistého srdce!

Avšak moje nohy málem odbočily, moje kroky téměř sešly z cesty, neboť jsem záviděl potřeštěncům, když jsem viděl svévolné, jak pokojně si žijí. (1–3)

Nevědí, co je to lidské plahočení, nebývají postiženi jako jiní lidé.
Jejich náhrdelníkem je zpupnost, násilnictví šatem, do něhož se halí.
Jejich oko vystupuje z tuku, provaluje se smýšlení srdce.
Vysmívají se a mluví zlomyslně, povýšenou řečí utiskují druhé.
Do úst nebesa si berou, jazykem prosmýčí zemi.
A lid se za nimi hrne lokat vodu plným douškem.
Říkávají: „Což se to Bůh dozví? Cožpak to Nejvyšší pozná?“
Ano, to jsou svévolníci: bez starostí věčně kupí jmění.
Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně omýval nevinností? (5–13)

Kdybych řekl: „Budu mluvit jako oni“, věrolomně bych opustil pokolení tvých synů.
Přemýšlel jsem, jak se v tom všem vyznat, nesnadné se mi to zdálo. Teprv když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem, jaký vezmou konec. (15–17)

Žalm 73

V úvodní větě: „Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k těm, kdo jsou čistého srdce!“, je připomenuto všechno, co Bůh činil pro svůj lid. Vyvedl ho z egyptského otroctví, převedl bouřícím mořem a suchou pouští, dal mu zákon jako deset bodů na cestě ke svobodě a daroval mu zemi, v níž se Izraelci usadili a založili svůj domov. Bůh je dobrý k Izraeli.

Právě připomenutí Boží dobroty je zábranou, aby nesešel z dosavadní cesty víry. Vždyť sám sebe přistihl, že závidí svévolníkům, jak pokojně si žijí.

Jakou odpověď na tuto Boží dobrotu vidí?

Když se rozhlédne po svém okolí, zjišťuje: jsou tu svévolníci, kteří nevědí, co je to lidské plahočení, nebývají postiženi jako jiní lidé.

Jejich náhrdelníkem je zpupnost, násilnictví šatem, do něhož se halí.

Jejich oko vystupuje z tuku, provaluje se smýšlení srdce.
Vysmívají se a mluví zlomyslně, povýšenou řečí utiskují druhé.

Do úst nebesa si berou, jazykem prosmýčí zemi.
A lid se za nimi hrne lokat vodu plným douškem.
Říkávají: „Což se to Bůh dozví? Cožpak to Nejvyšší pozná?“

Žalmista o tom musí přemýšlet, chtěl by vědět, proč tomu tak je a jak s tím něco udělat, zejména proto, že lid se za nimi hrne lokat vodu plným douškem. Chtěl to rozumem pochopit, chtěl na to přijít, ale nakonec zjistil, že rozum na to nestačí, že je na to krátký. Ale teprve když vešel do svatyně Boží, dostalo se mu odpovědi.

Od doby, kdy byl tento žalm napsán, uplynulo kolem 2500 let. Nespočet událostí se tu dobu odehrál v dějinách lidstva. Svět se vyvíjel a měnil. Byla poznána celá tvář země. Kolikrát se jen překreslovala mapa světa a kolik nových věcí se na světě objevilo. Ale zdá se, že když jde o nejpodstatnější otázky života, o otázky dobra a zla, či o choulostivé záležitosti vzájemných lidských vztahů, zůstalo všechno stejné.

Lidstvo technicky a kulturně vyspělo – všechno, dočista všechno je jiné než tenkrát, avšak v těch věcech, které zaměstnávaly současníky žalmistovy, jako by se nezměnilo vůbec nic. Dál nás zaměstnávají otázky nad událostmi jichž jsme svědky a které zasáhly do našeho života. K čemu tu na světě jsme? Kde se vzalo zlo? Existuje nějaká spravedlnost? Jaká je před námi budoucnost? Co bude s naší malou církví ve společnosti, která o církev nestojí? Co s křesťanstvím odmítaném v kdysi křesťanském národě? A tak dál a dál.

A k těmto staronovým otázkám, jež se stále vracejí, se druží i ta otázka nadhozená v dnešním žalmu: Čím to, že zlo není vzápětí potlačeno a lidé bezcharakterní mohou dál provozovat své špatnosti? Jak to, že se jim ke všemu dobře vede, zatímco poctiví a bohabojní trpí a procházejí všelijakými souženími? A jak to, že někteří přizpůsobují a hrnou se lokat vodu plným douškem.

Cožpak se o tom nepřesvědčujeme na každém kroku? Moc se o tom napřemýšlíme, ale ať si při tom počínáme sebelépe, je to jen přešlapování na místě, které nám pořádnou odpověď nedává. Musíme i my nakonec přiznat slovy žalmistovými: Chtěl jsem to rozumem vyřešit, ale shledal jsem, že na to můj rozum nestačí. Jde o zkušenost, kterou učinil žalmista a kterou jsme učinili i my, a díky za ni. Díky za zjištění, že na tyto věci je lidský rozum krátký. Konečně jsme udeřili hřebík na hlavičku a dostali se o kousek dál. Poznali jsme, a je to dobře, že rozumovou cestou nejzákladnější věci života a smrti vysvětlit nelze. Ostatně rozum, na kterém si tolik zakládáme, nestačí na vyřešení mnoha jiných otázek. Řečeno s Hamletem, je mnoho věcí mezi nebem a zemí, které vyřešit nelze. Ano jsou záhady, ano jsou tajemství, nad kterými zůstává rozum stát.

Kde se vzal počátek vesmíru a kde je jeho konec? Co je to věčnost? Jak si vysvětlit svědomí? atd. Každé zamyšlení nad vesmírem, přírodou i nad lidmi vyvolává celou řadu dalších otázek, které náš rozum beze zbytku zodpovědět nemůže. Je pravda, že věda mnohé vyřešila, ale každý poctivý vědec vám přizná, že zůstala řada věcí, které ani věda vyřešit nemůže a které přesahují její možnosti. To, co nás ale nejvíce trápí je skutečnost, o níž mluví žalmista. Jak to, že lidem nečestným, mocichtivým, násilníkům, lhářům a zlodějům všechno prochází?

Bylo by nesprávné, kdybychom si nyní mysleli, že máme postavit víru proti rozumu. Nejen víra, ale i rozum je dar od Pána Boha, který nám dává proto, abychom ho moudře a rozumně užívali, abychom jím přinášeli užitek. Křesťané si mají vědy vážit a spolupracovat s ní, ale je třeba vědět, že síla vědění je omezená. To je třeba si uvědomit zvláště tehdy, když se nebezpečné tvrdívá, že se podaří všechno rozluštit, že lidé všemu přijdou na kloub a odhalí každé tajemství. Znovu opakuji, víra nestojí proti vědění, proti rozumu, ale ví, že rozum není ještě všechno. Přesně a pravdivě to vystihují slova žalmistova: „Chtěl jsem to rozumem vystihnouti, ale poznal jsem, že je to nad mé síly“.

Kdybychom však zůstali u tohoto konstatování, bylo by to konstatování smutné, a věru by nám mnoho síly nedodalo. Naštěstí náš text tímto zjištěním nekončí, ale pokračuje dál. Kdyby tady končil, vypadalo by to jako porážka, jako debakl. Vyjadřoval by pocity člověka, který se dostal do úzkých a teď nemůže dál. Šlo by o bezvýchodnost, která končí naprostou beznadějí. Text však pokračuje dál: „Teprv když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem, jaký vezmou konec.“

Žalmista poznal, že rozum na všechno nestačí. Došel však k poznání toho, co je daleko důležitější než všechno lidské vědění a poznání, jímž je možné to či ono pochopit a poznat. Dospěl k poznání víry, které vyjádřil vyznáním: „Mně však v Boží blízkosti je dobře, v Panovníku Hospodinu mám své útočiště, proto vyprávím o všech tvých činech.“

Stačil by jen krok a nastal by pád, ale on včas uskočí před propastí nevěry a z jeho úst se nakonec ozve radostné vyznání: „Já však chci být ustavičně s tebou, uchopils mě za pravici, povedeš mě podle svého rozhodnutí a pak do slávy mě přijmeš“. Já vždycky při tobě zůstanu – tak zní přesný překlad hebrejského originálu.

Jak se ale žalmista k tomu dostal? Proč i uprostřed nevypočitatelnostmi naplněného světa přemohl tíseň z toho, co všechno je na světě možné? Je to možná proto, že pochopil s Jobem, že Bůh chce vyzkoušet jeho poslušnost. Možná proto, že přišel přece jen na smysl mnohého z toho, co se mu zdálo nesmyslné. Jenže toto ‚možná, asi proto' v celém žalmu chybí a naopak se v něm ozývá zřetelné: vždyť já tomu nerozumím, můj rozum na to nestačí. Nemohu si to srovnat se svým rozumem.

Strach a tíseň dokáže zahnat jen hluboká víra, která se staví ke všem nejasnostem čelem a která vyznává: Děj se co děj, já při tobě, Bože, zůstanu. Žalmista vešel do svatyně Boha silného a tam dostal odpověď na všechny své palčivé otázky.

O jakou svatyni šlo, nevíme. Možná to byl dokonce chrám. Ale my tou svatyní můžeme myslet Ježíše Krista. V něm se nám dostává odpovědi na všechny otázky. Také to, že cesta víry není snadná. Ale...

„Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.
A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ Amen.

(Poznámka: Svatyně Boží)

Bible na naše otázky odpovídá. První věcí je odkaz k tomu, co je hned na jejím začátku a co dnešní lidé nechtějí slyšet: je to lidský hřích, jako pokus člověka postavit se na místo Boží, být jako Bůh. Proto na světě nikdy nebude ráj. Svět může být lepší, to jistě, ale také horší, bohužel. Nikdy jako dílo lidských rukou nebude dokonalý. Přesto mnozí dají na mýtus ráje na zemi. Je to nebezpečný mýtus.“

— jvor —