Neděle Díkůčinění

16. neděle po Trojici – Smíchov 5. října 2003

Hospodine, Bože můj,
Prameny vysíláš do potoků,
které mezi horami se vinou.
Napájejí veškerou zvěř polní,
divocí osli tu hasí žízeň.
Při nich přebývá nebeské ptactvo,
ozývá se v ratolestech.

Ze svých síní zavlažuješ hory,
země se sytí ovocem tvého díla.
Dáváš růst trávě pro dobytek
i rostlinám, aby je pěstoval člověk,
a tak si ze země dobýval chléb.
Dáváš víno pro radost lidskému srdci,
až se tvář leskne víc než olej;
chléb dodá lidskému srdci síly.

Žalm 104,1–5

Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, chléb z nebe vám nedal Mojžíš; pravý chléb z nebe vám dává můj Otec. Neboť Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“ Řekli mu: „Pane, dávej nám ten chléb stále!“ Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“

Jan 6,32–35

Slavit Díkůčinění za úrody není dnes samozřejmostí. Je jiný pohled na zemědělskou práci člověka z města a toho, kdo žije na vesnici. I tam se ale mnoho změnilo. Ti nejmladší už nezažili tradiční žně, kdy na poli řada ženců krok za krokem postupovala vpřed a pod jejich kosami padaly klasy obilí, vázané pak povřísly do snopů a stavěných do panáků. Kdo si ještě pamatuje mlácení cepy, nebo aspoň mlátičkou, a přehazování zrní dřevěnou lopatou ve větru, aby se odstranily plevy. Dnes už se ani nejezdí na chmel, vybírat brambory nebo sklízet řepu. Přece to ale smysl má, jestliže myslíme na Díkůčinění za všechno, co máme v životě, včetně života samého. Děkovat za dary, které od Pána Boha přijímáme, a které jsou nezaslouženým obdarováním, obohacuje život, který bez vděčnosti zůstává o podstatnou věc ochuzen.

Slavnost Díkůčinění je velmi stará. Je o ní zmínka už na začátku bible. Dva bratři, Kain a Ábel, obětují Hospodinu, tj. vzdávají se části svého majetku a odevzdávají ji Bohu jako poděkování za to, co jim Hospodin dal. Vědí, že úroda, živobytí, stejně jako život sám, jsou dary Boží a proto jim nedělá problémy odevzdat Hospodinu část svého zisku. Vždyť dávají Pánu Bohu jen to, co je vlastně jeho. Později to král David vyzná v modlitbě dobrořečení nad dary, které přinášeli předáci izraelských kmenů, slovy: „Nyní tedy, Bože náš, vzdáváme ti chválu a oslavujeme tvé skvělé jméno. Vždyť co jsem já a co je můj lid, že máme možnost takto přinášet dobrovolné dary? Od tebe pochází všechno. Dáváme ti, co jsme přijali z tvých rukou“ (1Pa 29,13n).

V tomhle byli oba bratři, Kain a Ábel, zajedno, to jim nedělalo potíže. Kainovi však vadilo, že Hospodin přistupoval k jejich darům různě. Na Ábelovu oběť vzhlédl, na Kainovu nikoliv. Co z toho vzešlo víme. Kain nepochopil, že je výlučně věcí Boží, na co vzhlédne nebo nevzhlédne Hospodin. Vykladači SZ říkají, že Kainova oběť nebyla tak docela v pořádku, protože přinášel plodiny z role, a to prý bylo spjato s pohanským kultem plodnosti, zatímco Ábel přinesl oběť z prvorozených ovcí a jejich tuku a to mělo charakter oběti smíření, za níž je možné vidět zkroušené srdce pokání činícího člověka.

Ve Starém zákoně se také dozvíme, že Mojžíš ustanovil slavnost Letnic. Na oltář se přinášela oběť prvních plodů ze sedmi plodin: pšenice, ječmene, vína, fíků, granátových jablek, oliv a datlí. Úroda, i když je nutno na ní pracovat, není jen výsledkem lidské práce, nýbrž Božím darem. Na Boha je třeba pamatovat dřív, než se cokoliv sklidí z první úrody. Tak si až dodnes lid Izraelský připomíná, že všechno, co se sklízí na polích, v zahradách a vinicích je darem Božím a zároveň svědectvím o Boží péči o člověka. Vědět o lidské závislosti na Božím požehnání a vyjádřit díky za Boží dary, je věc nejen pradávná, ale především potřebná. Vědět to, znamená poznat něco velmi podstatného pro obohacení života.

Je ještě jeden svátek SZ a nazývá se Sukot – stánky a vyjadřuje radost z Hospodina, dárce všech plodů. Slavil se po sklizni ovoce včetně vinobraní. Měl ale ještě jeden význam, že připomínal pobyt Izraele na poušti po vysvobození z Egypta. Proto se z větví a ratolestí každoročně připravují stánky na památku bydlení na cestě do země zaslíbené. Izraelci neděkovali jen za věci určené k tělesnému živobytí, ale také za dar Zákona. My bychom řekli za dar Božího slova, za chléb, který sytí naše duše. I tady můžeme zaznamenat, jak důležité je připomenutí Božích darů a jak je na místě umět Pánu Bohu děkovat. Je to věc podstatná a má podíl na kvalitě našeho života.

Svátky stánků slavil také Pán Ježíš (J 7,2nn) a do této souvislosti patří jeho slova o chlebu, který sestoupil z nebe, tedy o slovu, které se v něm stalo tělem.

Žalmista, jehož slova máme před sebou, nezapomíná v modlitbě Pánu Bohu děkovat. Modlí se za sebe i za ty, kteří se modlí spolu s ním a vlastně tak říká, že se to nerozumí samo sebou, že žijeme a dýcháme, že vidíme a slyšíme, že máme zdravé údy. To se nerozumí samo sebou, že se zelenají hory a že se země sytí ovocem Božího díla. Kde by ta naše země byla, kdyby ji Bůh nesytil a ponechal všechno jen na člověku, který z ní více bere, než aby jí dával. To se přece nerozumí samo sebou, že je tráva a rostliny pro dobytek a že člověk může ze země dobývat chléb tolik potřebný k jeho nasycení a že se rodí víno pro radost lidskému srdci. Teprve když něco z toho ztratíme, uvědomujeme si, co to pro nás znamenalo a jakou to mělo cenu. Vědět, že za to všechno máme děkovat, člověka obohacuje a zušlechťuje. Kdo zná vděčnost, kdo ví, že žádná věc není samozřejmost, ten je jistě jiným člověkem, než ten, kdo si myslí, že na všechno má právo, že vše je samozřejmost, za níž není třeba děkovat. Není jistě náhodou, že staří rabíni vložili či přidali k symbolice svátku Sukot větu: „Jen člověk s dobrým srdcem, rovnou páteří, nezávistným okem a čistou mluvou se může nazývat dokonalým“. Stánky se totiž vyzdobují čtyřmi druhy rostlin (etrog – citrusový plod/srdce, lulav – ratolest datlové palmy/páteř, hadas – myrtová větvička/oči a arava – vrbový proutek/ústa) a každá z rostlin má svůj symbolický význam. Odtud pak ty čtyři vlastnosti: dobré srdce, rovná páteř, nezávistné oko a čistá, tj. pravdivá, mluva.

Na to navázala křesťanská církev a zavedla na rozhraní léta a podzimu zvláštní neděli, kterou dnes slavíme. Původní Díkůčinění za úrody můžeme rozšířit na díkůčinění za všechny Boží dary. Změnil se přece způsob hospodaření a prostředky, které se používají. Už to není záležitost jen venkovského obyvatelstva, ale všech. Používají se stroje, které byly vyrobeny v továrnách. Je zapotřebí intelektu těch, kteří je vymýšlejí. Musí se promýšlet způsob hospodaření a to jak se získanými produkty nakládat. Všechno je natolik propojeno, že naše díkůčinění není jen za vlastní úrodu, ale i za všechno ostatní, co k ní přispělo.

My ale máme děkovat za něco ještě cennějšího než je to, co potřebujeme ke svému tělesnému životu Vždyť o svátcích zvaných Týdny se rovněž neděkovalo jen za úrody, ale také za dar Tóry, za dar Božího slova. A Pán Ježíš nám připomíná: chléb k tělesnému nasycení je nezbytný, to je samozřejmé, ale nestačí jenom tento chléb. Když mu lidé v zástupu řekli: „Naši otcové jedli na poušti manu, jak je psáno: ‚Dal jim jíst chléb z nebe‘, Ježíš jim řekl: ‚Amen, amen, pravím vám, chléb z nebe vám nedal Mojžíš; pravý chléb z nebe vám dává můj Otec. Neboť chléb z nebe je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu‘“ (J 6,31n). Existuje přece nejen hlad těla, ale také hlad duše. A tu je na místě na to pamatovat a také za to činit díky. Pán Bůh nám dává chléb také pro naši duši. Je jistě rovněž lidský chléb pro duši a jsme za něj vděčni všem, kdo moudře promlouvají, učí, nabádají a povzbuzují, ale přesto je to chléb nedostačující a nedokonalý vedle duchovního chleba Božího a už vůbec nesrovnatelný s tím, který je sám chléb života.

Mnozí lidé cítí velice palčivě rozervanost a rozpolcenost ve svém nitru. Stále něco hledají a po něčem touží, jsou nespokojení sami se sebou, jejich svědomí jim nedá pokoj a jejich mnohé zásadní životní otázky žádají naléhavě odpověď. Není to nic jiného než podvědomý hlad po Bohu a touha po tom, co neklame, co je pravdivé a spolehlivé. Aurelius Augustinus, jeden z předních církevních Otců, to vyjádřil slovy: „Srdce naše je neklidné a nepokojné, Bože, dokud nespočine v tobě!“ A je to sám Kristus, který jako darovaný chléb života dokáže nasytit a onomu nepokojnému srdci dát pokoj (šalóm) a požehnání. V té souvislosti se nemůžeme vyhnout otázce, zda také my umíme Bohu děkovat a zda víme, že to, co mu máme dávat, je od něho? Dovede dnešní člověk přijmout skutečnost, že úroda, živobytí, hmotné, a dodejme i duchovní dary, jsou stejně jako život sám, dary Boží? Vědí to naše děti a naši vnuci? Zdalipak na to nezapomínáme a dovedeme za to dobrořečit a vzdávat díky?

V dnešním světě je mnoho nevděku. Naše nevděčnost je výsledkem zhrublého, zesurovělého a vychladlého srdce. Málo lidí dnes napadne být Bohu vděčný za dary, které dostáváme. Myslí si většinou, že dostávají to, co jim přece patří, na co mají nárok, tak jakápak vděčnost. Neumíme být vděčni za dobré změny, které nastaly v našem životě, nejsme vděčni za lidi, kteří nemysleli na sebe a na svůj prospěch, ale dávali sebe za druhé.

Kdo dovede děkovat, dovede také ocenit Boží dary. A kdo je dovede ocenit, ten je také umí užívat. I o tohle běží, neboť je to odpověď na otázku, jaký význam a smysl to má pro nás dnes, zvlášť nyní, kdy jsme postaveni před smutnou skutečnost neklidného a násilnického světa a kdy to proto platí dvojnásobně.

Kdo může uzdravit nemocnou duši člověka? Ke komu se můžeme obrátit? Kde lze nalézt pravý pokoj? Jak se zbavit strachu? Kdo nás naučí žít v důvěře k druhým lidem? U koho se naučíme opravdové lásce? V co ještě doufat, když se zdá, že nadějná očekávání se hroutí s troskami způsobenými nenávistí fanatiků? Všechny tyto otázky jsou vlastně voláním hladové duše, která se snaží najít někde nasycení. Víme-li komu a za co děkovat, víme také ke komu se obrátit a kde najít ten pravý chléb.

Amen.

— jvor —