Pane, dej nám více víry

Neděle Sexagesimae (Po Devítníku) – Smíchov 23. února 2003

Apoštolové řekli Pánu: „Dej nám více víry!“ Pán jim řekl: „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: ‚Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře‘, a ona by vás poslechla.“

Lukáš 17,5 a 6 (par.: Matouš 17,14–21)

Prosba apoštolů, aby jim Pán Ježíš dal více víry, je zařazena do souvislosti s příběhy, které předcházejí a následují. Je to varování před svody, o odpuštění a o uzdravení deseti malomocných, z nichž jen jeden – a to Samařan – za své uzdravení poděkoval. Podobně je to v evangeliu podle Matouše (17,14–21), kde jsou Ježíšova slova, stejně jako otázka učedníků, připojeny k příběhu o uzdravení posedlého chlapce. Oba evangelisté zasazují otázku po víře do událostí života a ukazují na to, že Bůh očekává od člověka, aby zaujal nový a konkrétní životní postoj a k tomu je zapotřebí mít, co nejvíce víry.

Evangelijní příběhy nás staví před otázku: nepotřebujeme také i my prosit o více víry? Nedoléhají k nám Ježíšova slova o malověrnosti nebo jeho zarmoucený výkřik: „Což nemáte víru?“ (Mk 4,40). Ježíšovi učedníci si uvědomovali tento nedostatek a proto naléhavě žádají: „Dej nám více víry!“

V životě jsou situace, kdy si musíme přiznat, že jsme je nezvládli. Jsme u lůžka těžce nemocného a nevíme si rady s tím, co mu říci. Jak ho potěšit? Na co zavěsit naději? V takové chvíli je víra vystavena veliké zkoušce. Jindy zase něco skřípe ve vzájemných vztazích. Jak se zachovat, abychom to ještě více nezhoršili? Mluvit otevřeně a hned nebo to zatím odložit a počkat na jinou chvíli? Můžeme být také nespokojeni, a právem, s tím jak se řeší věci veřejné. Býváme rozhořčeni a snadno se můžeme dostat do pokušení, kterému podléhali v době Ježíšově Zélóté, kdy jejich horlivost pro změnu vnějších pořádků přerůstala v radikálně násilné a proto extrémní řešení. Snadno potom přichází skrze takovéto radikály pohoršení, třebaže nebylo jejich úmyslem. Takových extrémních řešení je v současnosti mnoho, ale nic dobrého nepřinášejí. Je možné se oprávněně zlobit na toho, kdo se nechová řádně a působí druhým starosti a nebo jim dokonce ubližuje. Jak je potom těžké odpouštět, když to nemá být jen jednou, ale sedmdesátkrát sedmkrát. A co když dá takový člověk najevo, že o odpuštění vlastně nestojí a že to, čím ublížil, bylo správné?

Ano jsou to složitá a nesnadná rozhodování a my poznáváme, že nejsme dost pevně zakotveni, nedostává se nám pohotovosti k oběti a schází nám odvaha k takovému jednání. Je proto důležité prosit: „Pane, dej nám více víry!“ V našem životě ale nejsou jen těžké okamžiky. Mimořádné chvíle nás mohou dostat do zvláštního napětí a tehdy si snáz vzpomeneme na význam takové prosby. Ale víra je také záležitostí „všedního dne“, raději řekněme každého dne. Na místě je otázka, zda výsledek nějaké mimořádné a těžké zkoušky není určen tím, jak žijeme a pod jakým zorným úhlem se rozhodujeme právě v tom „obyčejném a všedním dni“. Ne jen jednou a pouze dnes, ale po celé měsíce a po celá léta. Jde o to žít každodenně s vědomím, že je nade mnou Bůh, který mě vidí a slyší, má o mne zájem, má mě rád a nikdy mě neopouští. Na to spoléhat a očekávat to. Tak, jak to dosvědčuje přečtený oddíl z epištoly Židům. Počítat s tím, to je přece také záležitost víry, našeho spolehnutí se na Boha.

Taková víra osvobozuje od zbytečného trápení a strachu, aniž by cokoliv podceňovala a zavírala před nebezpečím oči. Osvobozuje od nervozity, od komplexů, ať už méněcennosti nebo velikášství, pýchy a nadřazenosti. Protože nám ukazuje život v jeho pravdivosti, a nás jakými skutečně jsme, nemusíme se neustále zlobit na to, že všechno není tak, jak bychom chtěli. Dává sílu nenechat se ovládat mylnými viděními a brání tomu, abychom byli deformováni. Je starou a známou pravdou, že lidé, kteří se proti něčemu, a jindy zase za něco, přehorlivě a nekriticky stavěli, byli nakonec k nerozeznání od svých protivníků, protože je všechno křivé a mylné vidění věcí pokřivenými utvářelo. K tomu, abychom něčemu podobnému nepropadali je třeba více víry. Víme přece, že víra není přesvědčenost o nadsvětních věcech nebo přesvědčenost o existenci toho, co nelze hmatatelně dokázat, ale vztah k Pánu Bohu. Je to pevné setrvávání na Božích slibech. A není pro nás novinkou, že víra, jak ji rozumí SZ a NZ, je spjata s pravdou a opravdovostí, s věrností a pevností, se spolehlivostí a důvěryhodností, s otevřeností a upřímností. Jak by jen bylo zapotřebí, aby bylo více takové víry!

Příkladem nám mohou být všichni, kteří o takovou víru prosili a zápasili před námi. Byli osloveni Božím slovem, žili z něho, ale nevěra hledala slabiny a neopevněná místa a dobývala, provrtávala se a drala do srdce. Hledali odpovědi proč tomu tak je a docházeli k poznání. Je třeba znovu a znovu prosit o více víry, kterou se nenaučíš, kterou svými silami nerozmnožíš, ale kterou ti musí dát tvůj Pán. Víra není jednou provždy daná věc, o kterou člověk nepřijde. Nelze ji ukrýt do trezoru, zavřít na několik zámků a žít v jakési jistotě, že o ni nepřijdeme. Vždyť by to nebyla ani víra, protože by se stala promrhanou hřivnou. Už ve chvíli, kdybychom ji chtěli ukrýt, bychom ji ztratili.

Nevím už, kdo je autorem následujícího citátu, ale i to, co je v něm řečeno je třeba připojit: „Víra není procházka na slunci. Není to pojistka na pohodu a štěstí. Víra nezadrží nemoce, pohromy a ztráty. Víra je zápasem na ostří nože. A zápas ji posiluje a zoceluje. Zkoušky zmnožují její síly. Ve vichřicích a příbojích roste a pevněji zakořeňuje. A vždycky staví před otázku: Jak to vlastně vypadá s tvým křesťanstvím? Jde ti o víru ve stejném smyslu a významu, jak jí rozuměl Ježíš? Prosíme o takovou víru my? Počítáme s Bohem a respektujeme jeho vůli? Je u nás zájem o jeho slovo. Jde nám o víru zvěstovanou a dosvědčenou svědectvím SZ a NZ? Nebo je to víc záležitost našeho subjektivního hlediska a našich citů?“

Jakou dát odpověď na otázky, které v tuto chvíli má asi každý z nás. Snad tu, kterou slyšíme u apoštola Pavla: „Sami sebe se ptejte, zda vskutku žijete z víry, sami sebe zkoumejte“ (2K 13,15). A prosit: „Pane, dej nám více víry.“

Amen.

— jvor —