Slovo Hospodinovo zůstává na věky

Zelený trávník

14. neděle po Trojici – Smíchov 1. září 2002

Izajáš 40,6–8

Hlas toho, jenž praví: „Volej!“ I otázal se: „Co mám volat?“ „Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva. Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stále navěky.“

Iz 40,6–8

Všichni lidé jako tráva a všechna jejich krása jako květ trávy. Uschne tráva, květ opadne, ale slovo Hospodinovo zůstává na věky – to je to slovo, které vám bylo zvěstováno v evangeliu.

1Pt 1,24–25

Slova proroka Izaiáše, která v přepisu epištoly Petrovy máme nad vchodem do našeho chrámu, způsobila před těmi dávnými časy veliké potěšení. Ti, kteří je četli, čerpali z nich povzbuzení pro svůj život. Věděli totiž, že lidská ustanovení a řády, i to co se považuje za moudrost a vědění, má svá omezení a vposledu se to ukazuje jako tráva, která usychá a jako květ, který opadává. Moc a sláva mohou hodně vyrůst, vědění může oslňovat, avšak je-li to založeno jen na lidských schopnostech a poznání, koná tu své dílo čas a i ten nejkrásnější květ uvadne a opadá. Jen slovo Boží zůstává na věky.

Prorokova slova potěšují a jsou i vážným napomenutím. Vedou a varují. Říkají: nespoléhej se jen na to, co je jen z lidí, naprosto však důvěřuj tomu, co říká Bůh.

Rádi to přijímáme, vždyť máme podobné zkušenosti. A důraz na slovo Boží patří k dobré reformační tradici. Věříme, že prostřednictvím Písma k nám hovoří Bůh. Mnozí si vzpomeneme na konfirmační odpověď na otázku po Písmu svatém, která zní: „Písmo svaté, sbírka knih Starého a Nového zákona, je jediným pravidlem víry a života, neboť je tu obsaženo všechno, co potřebujeme vědět ke svému spasení.“

Bible je však stará kniha. Už po tisíciletí ji mají lidé v rukou a mezi dobou jejího vzniku a současností leží pěkná řádka let. Když si v bibli čteme, je tento časový předěl znatelný. Vždyť mnohé z toho, čím žije dnešní člověk, v ní nenalezneme. Nedočteme se tam o autech a letadlech, nenaleznete tam nic o atomové fyzice, o počítačích, o genetice apod. Zato se z ní dovídáme, že lidé považovali hvězdy za světla zavěšená na obloze, domnívali se, že slunce obíhá kolem země (dodnes říkáme, že vychází a zapadá) a zemi měli za plochou desku plující na vodách nebeských moří. Po této stránce jako kdyby bible reprezentovala starý, zašlý svět.

Ano je to tak. Jsou tam staré předvědecké názory, které jsou překonány. Dnes toho víme víc. Člověk ušel ve své historii kus cesty kupředu. Mnoho se změnilo a z dobrých věcí máme radost. Jak to ale je s tím, co říkají naše dnešní verše? Co je slovo Boží, které zůstává na věky?

Máme-li biblickému svědectví rozumět, pak je ovšem třeba zkoumat, zda k Písmu přistupujeme, tak jak si to žádá. Stále jsou lidé, kteří myslí, že tam jde o jakousi sbírku vědomostí, o jakousi encyklopedii, v níž musí být obsaženo všechno. O takové věci tam ale vůbec neběží. Je to totiž svědectví o Bohu a jeho jednání s člověkem. Pánem Bohem povolaní svědkové nám předali zvěst představami, které už nemůžeme přijímat, ale jimiž vyjádřili to, co stále platí, že člověk je Božím stvořením a Bůh jeho Pánem. Nic se nezměnilo na tom, co říká Izaiáš, lidé jsou jako tráva, která usychá a jako květ, který opadává, ale slovo Boha našeho zůstává navěky.

Přes všechen ten úžasný rozvoj a rozmach, zůstává při nás stále něco, co se dosud nezměnilo. Je to naše duše a srdce; zůstaly stále stejné. Člověk zůstal ve svém nitru tím vším, co vytvořil, nedotčen. Jsme snad lepšími lidmi? Jsme moudřejší, laskavější, pravdivější a pokojnější? Jsme pokornější? – Poctivý člověk musí přiznat, že nikoliv. I ty naše pokusy a předsevzetí, že se napravíme, jsou jen jak ta tráva a květ. Vzejdou a po nějakém čase zvadnou.

Vedle toho, navzdory všem změnám, které se staly, slovo Boží stále platí – v plné míře platí! Pravdu má dnešní slovo: „Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stále navěky“. Několik vět bible nám tímto směrem ukáže. Zazní nám stejně aktuálně, stejně časově, jako zněly současníkům biblických svědků.

„Bůh je naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená“ (Ž 46,2)

Kolik jen lidí se o tom mohlo již přesvědčit. Také mnozí z vás to mohou potvrdit, když si vzpomenou, jak jim Bůh pomohl, jak je ochraňoval, jak jeho slovo přispěchalo na pomoc potěšením, moudrou radou nebo dodanou nadějí ve chvíli, kdy všechno selhalo, kdy už jste nevěděli jak dál.

„Hospodin sehnuté napřimuje (Ž 146,8), Hospodinova milosrdenství je plná země“ (Ž 33,5)

Vždyť, co bychom byli, kdybychom nemohli na Pána Boha spoléhat v ponížení, ve chvíli úzkosti a bezradnosti. A co všechno čím se odíváme, co jíme, co čteme, náš dům, v němž máme domov, což to není projev Božího milosrdenství vůči nám? Zejména v těchto dnech, kdy mnozí přišli o to všechno, vidíme jak vzácné věci v životě jsou ty, které považujeme za samozřejmost a nijak zvlášť o nich jindy nepřemýšlíme.

„Mluvte pravdu každý se svým bližním, vždyť jste údy téhož těla“ (Ef 4,25)

To je řečeno především do církve, ale platí to také obecně, protože zle je tam, kde se pravda zatajuje a nebo dokonce překrucuje. Lež, křivé obvinění, zkreslování skutečnosti, když se lidem bere naděje, když se jim bere víra v lepší zítřek, to dokonce ubíjí a není to daleko od přikázání Nezabiješ.

A čteme-li v Ježíšově podobenství o milosrdném Samařanovi, ukazuje nám to, že lhostejnost k bolesti druhých není cestou k životu věčnému, ale naopak. V jedné moderní básni, nazvané příznačně Lhostejnost, je vyjádřeno, jak je toto podobenství aktuální.

Jede si v báječném bouráku
nebo se loudá ve staré fordce
ale vždycky se dívá
vytesaná z kamene
daleko dopředu
až za obzor
až na druhou stranu vlastního bytí
prostě až na živobytí
aby neviděla do příkopů
Co kdyby tam někdo ležel!

Dva lidé mohou žít prostorově a časově vedle sebe, mohou používat stejných technických vymožeností, ale nemusí si rozumět – mohou si být lhostejní. Naproti tomu jsou lidé přes věky od sebe vzdálení, ale pojetím života jsou si blízko. Milosrdný Samařan z Ježíšova podobenství a Němec, který za války podstrkával českým vězňům kousky chleba, stojí kvalitou života vedle sebe.

Lidé jsou dnes vnějšně jiní než v biblických dobách. Jinak se oblékají, používají jiné nástroje k práci, ale ať svítí loučí nebo elektřinou, ať točí ručním kolem nebo používají atomový pohon, vnitřně jsou stejní. Tak jako tehdy i nyní potřebují slyšet slovo Boží, potřebují potěšení, povzbuzení i napomenutí, které přichází odjinud než jen z jejich poznání a rozumu.

Slova z první epištoly Petrovy, která jsou téměř shodná se slovy Izaiášovými, vykládají, co to slovo Boží, které zůstává navěky vlastně je. Jistě jste si všimli dodatku, který epištola připojuje. Říká: „To je to slovo, které vám bylo zvěstováno v evangeliu.“ A to je přece sám Kristus. Proto můžeme přijímat Izaiášovo poselství jako slovo potěšení a naděje. Jestliže to lidské je pomíjivé, jestliže jsme my lidé jako usychající tráva a vadnoucí a opadávající květ, potom smíme slyšet, že je při nás a s námi Kristus, slovo Boží, které se stalo tělem a které zůstává na věky.

Uprostřed proměn, jimiž prochází lidstvo dějinami, jsou postoje a hodnoty, které platí vždycky. Odpovídají míře Božího slova, o němž hovoří prorok. Jsou také věci nové a křesťan má porozumění pro změny k lepšímu, usiluje o ně a raduje se z nich. Vždyť k tomu ukazuje i slovo, které bylo tělem učiněné – Ježíš Kristus. Křesťan se ale má na pozoru, aby slovo Boží nevyměnil za slovo lidské, příklad Ježíšův za příklad porušeného člověka, moc a sílu v Kristu za moc a sílu tohoto světa, protože člověk a svět je jak ta tráva a jako ten květ. Usychají a opadávají, ale Slovo Boha našeho – Kristus – zůstává na věky.

Amen.

— jvor —