Brána nebeská

15. neděle po Trojici – Smíchov 8. září 2002

Jákob vyšel z Beer-šeby a šel do Cháranu. Dorazil na jedno místo a přenocoval tam, neboť slunce již zapadlo. Vzal jeden z kamenů, které na tom místě byly, postavil jej v hlavách a na tom místě ulehl. Měl sen: Hle, na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží. Nad ním stojí Hospodin a praví: „Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. Tvého potomstva bude jako prachu země. Rozmůžeš se na západ i na východ, na sever i na jih. V tobě a v tvém potomstvu dojdou požehnání všechny čeledi země. Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.“ Tu procitl Jákob ze spánku a zvolal: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!“ Bál se a řekl: „Jakou bázeň vzbuzuje toto místo! Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská.“ Za časného jitra vzal Jákob kámen, který měl v hlavách, a postavil jej jako posvátný sloup; svrchu jej polil olejem. Tomu místu dal jméno Bét-el (to je Dům Boží). Původně se to město jmenovalo Lúz. Jákob se tu zavázal slibem: „Bude-li Bůh se mnou, bude-li mě střežit na cestě, na niž jsem se vydal, dá-li mi chléb k jídlu a šat k odívání a navrátím-li se v pokoji do domu svého otce, bude mi Hospodin Bohem. Tento kámen, který jsem postavil jako posvátný sloup, stane se domem Božím. A ze všeho, co mi dáš, odvedu ti poctivě desátky.“

Gn 28,10–22

Jákob je poslán otcem Izákem na cestu do Rovin aramejských do domu Betúela, otce své matky, aby si odtud vzal ženu a nehledal ji mezi dcerami kenaanskými. Vydal se na cestu do Cháranu ke svému příbuznému Lábanovi, aby tu hledal manželku. Na cestě ho provází požehnání.

Získat ženu znamenalo zajistit svému rodu budoucnost. Tady ale nejde o běžnou záležitost. Jákob je dědicem požehnání, v něm je počátek Božího lidu, a proto jeho ženou může být jen ta, která je Bohem vyvolena. Na cestě ho očekávají zkoušky a zápas. A právě ve zkouškách je přiváděn k poznání, že jen Bůh je záštita i záruka budoucnosti.

Během cesty, ještě na území země zaslíbené, dorazil na jedno místo, kde přenocoval. Ve spánku se mu zdál podivný sen. Uviděl v něm žebřík, jehož vrchol sahal až k nebi a sestupovali i vystupovali po něm andělé. V tom se nad Jákobem postavil Hospodin a řekl mu: „Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. Tvého potomstva bude jako prachu země. Rozmůžeš se na západ i na východ, na sever i na jih. V tobě dojde požehnání všecko člověčenstvo. Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem slíbil.“

Když se Jákob probudil, pochopil najednou, jak závažná událost se stala a řekl: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl! … Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská.“

Najednou Jákob uvěřil a poznal, že tam kde je Bůh, tam, kde se s námi setkává, jen tam a nikde jinde je brána vedoucí k životu, brána budoucnosti, začátek cesty a vstupu ke štěstí, k pokoji, k duchovnímu i hmotnému blahobytu. A tak v bázni před Bohem, a přece s velikou radostí nad objevem, který učinil, řekl slova, na která položíme důraz: „Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská.“

Patrně by se těžko hledal člověk, který by nechtěl žít šťastně. Většina lidí si přeje mít pěkný a bohatý život. Přejeme si, aby nás netrápily zbytečné starosti a vzácný čas nebyl promrhán neklidem, kterého je až až. Náš dnešní svět je těmi negativními věcmi a událostmi naplněn až po okraj. Vždyť jak často si posteskneme: „Kdybych tak byl ušetřen všech starostí. Kdybych tak měl víc klidu. Kdyby si děti daly říci. Kdyby rodiče měli víc pochopení.“

To všechno, co nás takto obklopuje, a co nám působí nejeden zármutek, má celou řadu příčin, ale ta nejvážnější vězí v tom, že se zapomíná na Boha a jeho slovo. Tady je ta příčina, chceme žít jen podle svého, bez Boha. V tom je všechna bída dnešního světa.

Slova z dnešního oddílu nás na mnohé upozorňují. Mohli bychom si je vyložit takto: brána nebeská, to je prostě vstup do nového a lepšího života. Jinými slovy, je to vstupní brána ke štěstí. A lidé přece chtějí být šťastní.

V Písmu se o štěstí a šťastných lidech v našem slova smyslu ale nehovoří. Tam se šťastným lidem říká blahoslavení. Je to proto, že blahoslavenství je něco podstatně jiného než jak si dnes vykládáme slovo štěstí. Ostatně nejsrozumitelněji je to vyjádřeno v Ježíšově kázání na hoře.

Podle toho, co tam čteme, to znamená, že blahoslavení (šťastní) jsou lidé, kteří nejsou povýšení, nafoukaní a namyšlení, druhé nepřezírají, nepovyšují se nad ně, neurážejí je, ale pamatují na svou omezenost a malost před Bohem. Jsou to také lidé, kteří mají soucit s druhými, zarmoutí se, kdykoliv se někomu děje křivda, neradují se škodolibě z neštěstí druhých, ale nesou spolu s nimi jejich břemeno. Totéž platí o tichých, o tvůrcích pokoje, o spravedlivých a milosrdných a o lidech čistého srdce.

To je jeden veliký poznatek, k němuž slovo Boží vede, že totiž opravdové štěstí spočívá v tom, zda se umíme dobře snášet se svým bližním, se sousedem, spolupracovníkem, s náhodným chodcem, stejně jako muž se ženou a rodiče s dětmi. Jaképak štěstí, jakýpak ráj uprostřed šarvátek, pomluv a zlých činů, závisti, lhostejnosti, urážlivých slov, nebo – a to je nejhorší – v nenávistném a ubližujícím prostředí.

Máme v Písmu také jiná místa, která k nám rovněž promlouvají a ukazují, co je třeba učinit pro pěkný a šťastný život. Zvláštní místo si ovšem zaslouží evangelium Kristovo, které odhaluje, co je za tou bránou nebeskou, jak tehdy označil to místo Jákob. Je to sám Kristus. Kdo ví o záchraně a pomoci v Kristu, kdo hledá smysl a cíl svého života pod zorným úhlem evangelia, ten nepropadá beznaději a zoufalství, nepanikaří, nýbrž stává se vyrovnanou osobností a zakusí při tom mnoho vnitřní, nezkalené radosti, bez níž se opravdové štěstí neobejde.

Křesťanský realismus nás vede k tomu, abychom viděli skutečnost, jaká doopravdy je, neidealizovali si ji, ale také nad ní nelámali hůl. Víme, že na nás doléhají starosti a těžkosti, ale nemusíme se jim poddat.

Jákob, když se vydal z Ber-šeby do Cháranu, nebyl bezstarostným člověkem. Bál se totiž svého bratra Ezaua, kterého připravil o prvorozenství. Místo, na kterém přenocoval, si nezvolil libovolně. Nebyl si jist před Ezauovou pomstou a proto hledal místo, kde by byl pod Boží ochranou. Ukazuje na to původní jméno toho místa Lúz, které mělo charakter asylu. Také kámen, který postavil na místě ulehnutí, měl ochranou funkci. A později, když sloužil u Lábana se nevyhnul podvodu, neboť místo milované Ráchel musel přijmout nejprve Leu a znovu sloužit dalších sedm let než dostal i Ráchel. Když se pak vracel domů, podobal se jeho odchod úprku, protože Lában a jeho synové se nechtěli smířit s tím, co Jákob bere s sebou.

Připomínám to proto, abychom viděli reálnou skutečnost tohoto světa. Jákob, vyvolený a požehnaný muž, nad kterým stál žehnající Hospodin, Jákob, který poznal bránu nebeskou, musí čelit nebezpečí a procházet zkouškami. Taková je skutečnost. To, že obstál, nebylo dáno jeho houževnatostí a silou, ale tím, že spoléhal na Boha a na jeho zaslíbení, která Bůh nikdy neruší. Neviděl v životě jen stíny, protože ty jsou nejen zábranou šťastného života, ale také nevděkem vůči Bohu. Viděl, že je také mnoho toho, co naplňuje život radostí.

Slova Jákobova nás přivádějí k svědectví o Ježíši Kristu. Bez Krista, bez jeho darů bychom mnoho nedosáhli. Nejvíce přece nezáleží na tom, co my v životě dokážeme a jak to zvládneme, i když to je také důležité, nýbrž především záleží na tom, zda přijmeme Spasitele – největší dar Boží lásky. Jen on nás může vyvést z omylů a hříchů, ze smutku do radosti, z této porušenosti do svého království. A právě zde jsou slova Jákobova v plném slova smyslu na místě. Tam, kde se setkáváme s Kristem, tam je brána nebeská. Je tam ten, který o sobě vydal svědectví: „Já jsem ta cesta, i pravda, i život.“ Někdy jako bychom to nevěděli, jako to zprvu nevěděl Jákob. Musel se probudit, aby zjistil, že na tom místě byl Hospodin a že tam, kde je Bůh s námi, je dům Boží, brána nebeská.

Amen.

— jvor —