Hospodinovy stezky
Neděle v mezidobí (po Trojici)
Všecky stezky Hospodinovy jsou milosrdenství a pravda těm, kteříž ostříhají smlouvy jeho a svědectví jeho.
(Bible kralická)
Všechny stezky Hospodinovy jsou milosrdenství a věrnost pro ty, kteří dodržují jeho smlouvu a svědectví.
Žalm 25,10 (ČEP)
Ne vždy rozumíme Božím cestám. Jsou nám záhadou a nemůžeme si srovnat v hlavě, proč Bůh s námi jedná tak a ne jinak. Každý z nás by mohl uvést celou řadu příkladů, kdy to v jeho životě bylo jinak než by být mělo, kdy jsme se museli vyrovnávat s událostmi prokazatelně zlými, smutnými a bolestnými. Často jsme si při tom říkali, že by se všechno dalo zařídit jinak a třeba i lépe. Říkali jsme si, že to tak nemělo a nemuselo dopadnout. A slyšíme-li, že Pán Bůh je dobrý a plný milosrdenství, lítostivý a milostivý, pak nám to nejde dohromady s těmi jeho cestami. Ano, často jsou životní události útokem na naši víru a příčinou našich pochybností.
Žalmista však tvrdí, že všechny stezky Hospodinovy jsou milosrdenství a věrnost (pravda). Tedy nejen ty cesty Boží, které my za dobré uznáváme a jako takové chápeme, nýbrž i všechny ostatní. I takové, které jsou nám nepříjemné nebo smutné či bolestné – všechny! Všechny jsou milosrdenství, to jest, projevuje se tu Boží láska a dobrota, Boží odpuštění a slitování, i když to na pohled vypadá jinak, i když v nich vidíme přísnost, ba tvrdost, i když mohou být spojeny s rozmanitými zkouškami a s fysickým a duševním strádáním.
Žalmista také tvrdí, že všechny stezky Hospodinovy jsou věrnost. To znamená,
že jsou v souladu s jeho věrností k nám, že jsou projevem jeho
věrnosti tak, jak o tom píše apoštol v druhém listu Timoteovi 2,13:
„Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám
sebe.“
My si někdy myslíme, že nás Bůh opustil, že je nám nevěrný, že
mu na nás přestalo záležet, ale stanovisko Písma je, že nám je vždycky věrný a
všechny jeho stezky jsou věrnost. Starozákonní vyznavač Hospodinův pak slyšel
ještě ze slova věrnost další jeho význam: „všechny stezky Hospodinovy
jsou pravda.“
Tak to také přeložili kraličtí. A to znamená, že
jsou takové, jaké mají být. Jsou správné a oprávněné a spravedlivé.
Takové je stanovisko žalmistovo. Není to ale snadné a jednoduché se s ním ztotožnit. Nelze ho jen tak přijmout jako jakýsi věroučný článek, o němž se nemá a nemůže diskutovat. V nás se to někdy bouří a často protestujeme proti tomu, kde a jak se na své životní pouti octneme.
Všimněme si proto toho faktu, že žalmista nehovoří o jakékoliv lidské situaci, o jakékoliv cestě a stezce po níž člověk jde, ale o Hospodinových stezkách. Jsou totiž také takové, na které vstupujeme svévolně na základě svého uvážení a rozhodnutí a to často jako ti, kteří jsou neposlušní. Nesvalujme odpovědnost za to, co děláme o své vůli na Pána Boha.
Jsou ale opravdu stezky, na které nás Bůh posílá a ty bývají rovněž těžké a přinášejí mnohá zklamání. Ale o těch platí žalmistova slova bez výhrad. Co tady? Jak si na to odpovědět?
Žalmista mluví o těchto stezkách v jisté souvislosti a vysvětluje za jakých okolností se všechny stezky Hospodinovy stávají člověku projevem Božího milosrdenství, věrnosti a pravdy. Je to tehdy, když dodržujeme jeho smlouvu a držíme se jeho slova. Také bychom mohli říci, když stojíme v jeho smlouvě, když je nám základem a východiskem. Písmo nám neustále připomíná, že Bůh vešel ve smlouvu se svým lidem. Tehdy, v případě žalmisty a jeho lidu, byla myšlena smlouva na Sinaji a dnes jde o smlouvu uzavřenou s námi v Ježíši Kristu. Smlouva, která nám je připomínána, je něco jedinečného a v žádném jiném náboženství o něčem podobném nenajdeme ani stopy. Tím spíš to platí, jestliže si uvědomujeme, že je to smlouva uzavřená s iniciativy Boží a že Bůh, který nás ve všem převyšuje a přesahuje, zavazuje se nám jako bychom byli jeho rovnocenými partnery. V této smlouvě se Bůh zavázal, že bude milosrdný a odpouštějící a že ze své strany udělá všechno, aby člověka zachránil. Na tento Boží závazek myslí žalmista, na smlouvě zakládá naději, protože základem a východiskem Božího rozhodování je věrnost smlouvě. Jí se tedy dovolává, ona je mu důvodem k tvrzení, že všechny stezky Hospodinovy jsou milosrdenství a věrnost. Střežit ji znamená hlídat ten nejdůležitější vztah, vztah mezi Hospodinem a lidem, mezi Bohem a člověkem.
Podobně je to se svědectvím, kterým se myslí, co Bůh dal lidu poznat, co mu ukázal a objasnil, do čeho mu dal nahlédnout. Kdo na tom staví, kdo buduje svůj život na důvěře v moc Boží lásky, kdo činí evangelium o Kristu východiskem a kdo měří svá rozhodování i celý svůj život Slovem, ten také vidí i stezky svého života jako stezky Hospodinovy a poznává je pro přítomnost Krista jako milosrdenství a věrnost. Jakmile však člověk přestane stát v Boží smlouvě, neptá se po Boží vůli, zapomíná na svrchovanost Slova, začne se dostavovat jako nutný následek odcizení od Boha a člověk přestane rozumět Božím cestám. Stezky života už se nejeví jako stezky Hospodinovy a už se nezdají být milosrdenstvím a pravdou, nýbrž trpkostí, bolestí, úzkostí a soužením.
Na podstatě Boží lásky se nezměnilo nic, ale změnil se přístup člověka k životu, protože přestalo porozumění pro Boží vůli. Život, z něhož se člověk radoval a který si chválil, stane se mu přítěží nebo alespoň záhadou. Kdykoliv přestáváme rozumět Božím cestám, ptejme se po tom, jak to vypadá s naší věrností Boží smlouvě uzavřené s námi v Ježíši Kristu, a jak jsme na tom ve své pozornosti ke svědectví o tom ve slovech Písma.
Amen.
— jvor —