Cesty člověka
5. neděle postní, Judica
Člověku se všechny jeho cesty zdají ryzí, ale pohnutky zpytuje Hospodin. (EP)
Všecky cesty člověka čisté se jemu zdají, ale kterýž zpytuje duchy, Hospodin jest. (KP)
Př 16,2
Člověku se všechny jeho cesty zdají přímé, ale srdce zpytuje Hospodin. (EP)
Všeliká cesta člověka přímá se zdá jemu, ale kterýž zpytuje srdce, Hospodin jest. (KP)
Př 21,2
Slova knihy Přísloví, která jsme slyšeli, se obdobně vyskytují na jiných
místech Písma. Známé je například místo v příběhu o Samuelovi, kterému
Hospodin sděluje, že Saul není králem hodným vlády nad Božím lidem. Stojí tam:
„Nehleď na jeho vzhled ani jeho vysokou postavu, neboť já jsem ho
zamítl. Nejde o to, nač se dívá člověk. Člověk se dívá na to, co má před
očima, Hospodin však hledí na srdce“
(1S 16,7). Vždy jde o totéž: cesta nebo
rozhodnutí podle vlastního zdání nemusí končit dobře.
My se rádi považujeme za spravedlivé, moudré a všeho znalé. Člověk považuje většinou způsob svého života za jedině správný. Rád si namlouvá, že všemu rozumí, že má vždycky čisté ruce, že je vždy dobrý a nikdy nikomu neublížil.
Takové sebevědomí provází lidstvo od nepaměti. V jedné staré egyptské
knize o Egypťanovi vyznávajícímu se bohu Usírovi při vstupu do podsvětí,
čteme: „Jsem čist, jsem čist, jsem čist.“
Je to totéž, jako
ty naše rozmanité sebeobhajoby, které podnikáme i dnes. A najde-li se
na nás něco přece jen ne zrovna nejčistšího, tak jen proto, že nás ušpinili ti
druzí, naši nepřátelé, kteří nám nepřejí, vymýšlejí si různé podrazy a
vyvoláváním afér usilují o naši čest. Dělají to jednotlivci i skupiny
a třebaže často vědí, že jde o čistou lež, protože se jim ve skutečnosti
nic neděje, je jim takové jednání blízké, protože tak zakrývají své chyby.
Odvádějí od sebe pozornost na toho druhého, z něhož dělají dravou šelmu,
která je chce zahubit. Zvlášť je to rozšířeno mezi těmi politiky, kteří nemají
žádné zábrany dělat špinavé věci. Je to počínání velmi nemoudré, a protože kniha
Přísloví je o moudrosti, nechme se touto starozákonní sbírkou mudrosloví
oslovit.
Nejprve si všimněme, že v obou verších se vyskytuje slovo
„cesta“. Hovoří-li se o cestách člověka, je tu
stručně vyjádřen obsah celého života. Jedno jediné slovo – cesta! Sem
patří všechno naše smýšlení, naše praxe, naše orientace, naše životní otázky a
problémy. Nelze také opomenout naši zbožnost a náboženství. To všechno jsou naše
lidské cesty, jimiž se snažíme něčeho dosáhnout, někam dojít, něco získat.
A na těchto cestách, při životních krocích, které podnikáme, je na nás
často vidět, jak se cítíme se sebou spokojení a soběstační. To znal
i pisatel dnešních veršů. „Člověku se všechny jeho cesty zdají
ryzí … přímé a správné.“
(Každý člověk se jeví sám sobě
spravedlivým, překládá LXX). Že tomu tak je, to můžeme potvrdit podle sebe, podle
druhých kolem nás i podle toho, co pozorujeme v celé společnosti.
Stačí sledovat zpravodajství, řeči politiků a nebo trapná volební hesla. Každému
se jeho vlastní cesta zdá rovnou a málokdo přizná, že na té cestě jsou různé
nebezpečné zatáčky, výmoly, že někdy cesta vede do kopce po stezce
v blízkosti nebezpečného srázu. Stane se i to, že nás vyčerpává, a že
někdy narazíme na cestu slepou, která nikam dál nevede. Uplatňujeme-li jen naše
a nám vyhovující měřítka, je všechno většinou v pořádku a my jsme
bezúhonní. I ten, kdo je zjevně narušený, bývá čistý ve svých vlastních
očích. A aby sebeklam byl dokonalý, dává takový člověk hříchu jména hřích
přikrášlující, nebo hledá chyby na jiných, aby ukázal, že jsou mnohem horší než
jeho vlastní a aby se tím omluvil a ospravedlnil sám před sebou.
Dobře to známe. Říká se: to je přece lidské, nemohu si pomoci, že jsem takový, rád bych to udělal jinak, ale neumím to, ale v jádru jsem dobrý člověk. Když tohle nezabírá, tak se zase hovoří o vnějších okolnostech, o vlivu prostředí, případně o nějakém nebezpečí, které mě nutí být takový apod. Výsledkem tohoto myšlení je konstatování, že je nakonec všechno vlastně v pořádku. Ano, takoví jsme! Sami o sobě a o svém jednání smýšlíme tímto způsobem. K tomu přistupuje pak to, že hodnotíme zevnějšek a vnější skutky. Pokud člověk žije tzv. řádně, tj. nepere se, nekleje, neopijí se a zachovává všechny společenské zvyklosti, potom je to člověk na dobré cestě. Má přece tolik kladných vlastností, že se nemá čeho bát.
Jednou z nepěkných vlastností nás Čechů je, že když něco v jiné zemi pochválíte, ozve se často okamžitě odkaz na to, co je tam v nepořádku. Když ale poukážete na to, co je v nepořádku u nás, uslyšíte výmluvu, že tam a tam je to ještě horší.
Jeden překlad dnešního přísloví, který patrně myslel na toto
sebeospravedlnění, zní: „Každá cesta člověka se mu zdá být
správnou.“
To je jakoby bylo řečeno: všechny cesty vedou k cíli a
je vlastně jedno, kterou si zvolíš. Že je to nepravdivé, to říká nejen dnešní
text, ale hlavně Nový zákon. „Žádný nepřichází k Otci, než skrze
mne“
(J 14,6) a
„Pravíš: bohatý jsem, a zbohatl jsem a žádného nepotřebuji, a nevíš,
že jsi bídný a mizerný, i chudý, i slepý i nahý“
(Zj 3,17).
Smyslem našeho zamyšlení ale není jen připomenutí smutné skutečnosti, že si rádi namlouváme svou spravedlnost a dobrotu. Ano, nejde jen o to, abychom se upozornili na nebezpečí snadného propadnutí klamu, když se necháme zaujmout a získat jen tím, co je na povrchu, ale jde především o to, připomenout si toho, kdo nás vidí, před nímž se nemůžeme skrýt – a hlavně, kdo nás miluje nikdy neustávající láskou a kdo nikdy neklame. Dnešní text nemá být podnětem k moralizování, nýbrž pomocí k nalezení takové cesty, která je vskutku cestou dobrou. Slova knihy Přísloví nás vedou k zamyšlení nad sebou i nad tím, co se nám kde nabízí. Jde o to, abychom prohlédli iluzornost některých cest, lživost jiných a abychom se nenechali omámit namlouváním si, jak jsme vlastně dobří a jak snadno všechno dokážeme.
To nejdůležitější ale je zvěstování, že ne my sami sobě učiníme život pravdivý, čistý a ryzí, nýbrž že to učiní Bůh sám a že to již činí v Beránku ukřižovaném, v Ježíši Kristu. Rozhodující není to, co my dokážeme a k čemu se dopracujeme a co objevíme, ale rozhodující je to, co pro nás už Pán Bůh udělal a co pro nás neustále dělá.
V druhé části dnešního přísloví je nám nejprve sděleno, že Hospodin
zkoumá srdce. V hebrejštině je srdce označeno jako zdroj vtipu, pochopení,
odvahy, smutku, radosti, požitku a lásky. Je to tedy to, co je uvnitř člověka a
co nebývá vždycky zjevně na povrchu. Podle žalmu 139 jsou pod Boží kontrolou
naše cítění a jednání: „Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej myšlení má,
a popatř, chodím-li já cestou odpornou tobě.“
Bůh tedy zkoumá lidská
srdce, ale nejen zkoumá, také proměňuje, obnovuje a oživuje. Učí člověka pravé
cestě života a zápasí o něj a za něj. Bůh dává člověku svého Ducha a ovoce
Ducha je přesně to, co člověk potřebuje, bez čeho nemůže být a co si sám od sebe
dát nedokáže.
Všechno, co jsme si pověděli, nám má pomoci. Je to připomenutí toho, co si
neradi přiznáváme, a co je pro nás přitom neobyčejně důležité, vidět sebe
i vše kolem nás bez příkras, bez růžových brýlí a pravdivě. Zároveň si
připomenout, kde je naše pomoc vždycky hotová, ke komu se máme obrátit, aby ta
naše cesta vedla až do cíle. Vskutku není záměrem biblického svědectví člověka
ponížit a vzít mu radost. I bible ví, že člověk dělá také mnoho dobrého.
Není jen sobecký, ale dovede se pro druhé také obětovat. Není jen prázdná
nádoba, která se smutně vleče životem, ale dovede i lecčíms život obohatit.
Neboří jen, ale také staví. Přesto je často v nebezpečí, že zabloudí. Ale
hlavně by měl vědět, že všechny lidské cesty, a to i ty vydařené, vedou ke
smrti. Proto by neměl zapomenout, že je jedna cesta – a to cesta
toho, jenž hledí k srdci – cesta k pravdě, životu a domovu
(„Já jsem ta cesta“
EGÓ EIMI HÉ HODOS
–
J 14,6). Dejme se strhnout tímto
pohybem pravdy a života jakožto přítomné věčnosti, která už byla připravena
v Ježíši Kristu. Je to cesta Hospodinova a Ježíš ji dokonale zjevil a
otevřel.
Amen.
Modlitba
Bože, ty miluješ člověka a pro naši záchranu vykonáš všechno. Dej ať jsme otevřeni pro přijetí tvé pomoci Daruj nám správné vidění světa ať ve svém životě nezabloudíme nýbrž dojdeme k cíli, jímž jsi ty sám. Prosíme tě o to skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna a našeho bratra, který s tebou a Duchem svatým žije a kraluje na věky věků.
— jvor —