Bohatýři dávnověku

Neděle v mezidobí (po Trojici)

Otevřená stará Bible

1 Stalo se pak, když se počali množiti lidé na zemi, a dcery se jim zrodily, že vidouce synové Boží dcery lidské, any krásné jsou, brali sobě ženy ze všech, kteréž oblibovali.
2 Pročež řekl Hospodin: Nebude se nesnaditi duch můj s člověkem na věky, proto že také tělo jest, a bude dnů jeho sto a dvadceti let.
3 Obrové pak byli na zemi v těch dnech; ano i potom, když vcházeli synové Boží k dcerám lidským, ony rodily jim. To jsou ti mocní, kteříž zdávna byli, muži na slovo vzatí.

Gn 6,1–4 (Bible kralická 1613)

1 Když se lidé počali na zemi množit a rodily se jim dcery, viděli synové božští, jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo.
2 Hospodin však řekl: „Můj duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat. Vždyť je jen tělo. Ať je jeho dnů sto dvacet let.“
3 Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i potom. To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní.

Gn 6,1–4 (Český ekumenický překlad)

V dobách, kdy se vyprávěl tenhle příběh byli někteří lidé považováni za titány, obry, giganty. Zvláště mnozí panovníci se považovali za absolutní pány. Takového myšlení jsou plny celé dějiny lidstva. Z těch moderních stačí vzpomenout si na Vláďu Uljanova, tapecíra Dolfiho a na Pepíčka Džugašviliho. Ale ani dnes to není leckde o nic lepší. Co třeba takový Kim Čong-il.

Člověk snad odjakživa byl v pokušení rozpínavosti, která nechtěla uznávat žádné hranice a meze. Známe jaké je lidské myšlení. Co mně prospívá je dobré a správné. Když já něco chci, nestrpím, aby mi cokoliv stálo v cestě. Jde-li o mne, o můj národ a o moji partaj vše je dovoleno. Je-li něco jinak než chci já, tak to musím zastavit stůj co stůj. Nejlepší je zakazovat, kdo neposlechne toho poslat za mříže, občas naordinovat provaz a ti ostatní se budou bát a dají si pozor. Všechny přece zavřít nemůžu, kdo by na mě dělal a otročil mi. To se ovšem musí nějak zdůvodnit. Tehdy božským původem, později třeba jedinou správnou pravdou, nadřazeností nordické rasy apod.

Ale vraťme se k dnešnímu oddílu. Na co reaguje příběh o tom, že když „viděli synové božští, jak půvabné jsou dcery lidské, brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo“?

Tehdy v dávných dobách starověku se lidé opájeli mýtem o spojení lidského s božským, z něhož musí vzejít něco zvláštního a výjimečného, něco gigantického. A vskutku, ve starověké mytologii bylo dítě, které se z takového spojení narodilo, nazváno gigantem nebo tyranem – neomezeným vladařem. S takovou mytologií se setkáme v řeckých a římských bájích a podobně v germánských či slovanských pověstech. Byl to mýtus, falešná iluze – to řekneme dnes my – ale tehdy to bylo bráno za samozřejmost a mělo to významnou roli v životě tehdejších lidí; byl to přece náboženský svět plný nejrůznějších bohů a bůžků. A s tím se setkával i Izrael. Faraón byl považován za božskou osobu, babylónský Nebúkadnezar za oblíbence boha Marduka a podobně tomu bylo i sousedů Izraele.

Jenže, copak starověk, řekne si některý čtenář bible, avšak co s tím dnes? Neslyšíme ale i dnes něco o gigantickém díle, o gigantické moci a síle? Patří touha člověka postavit se na Boží místo, být jako Bůh, jen k myšlení starověku? Kdepak, přiznejme si, že je to v nás stále. Chceme mít poslední a rozhodující slovo ve všem. Chceme určovat osudy druhých, plánovat každému jeho každý den, rafinovaně namlouvat člověku, co by si měl koupit (reklama), kam vložit svoje peníze, co mu znechutit a rozmluvit a pro co ho zase získat. A to všechno musíme sami sobě i druhým nějak ospravedlnit a tak si vytváříme nové mýty. Už sice nemluvíme o božských synech, co se jim líbili půvabné dcery lidské – kdepak s takovou pohádkou na nás moderní lidi – a tak si ty naše mýty modernizujeme, aby vypadaly vědecky a daly se racionálně vyložit a zdůvodnit.

Právě na to odpovídá dnešní zvláštní a trochu tajemný příběh. Biblický vypravěč názory svého pohanského okolí nevyvrací, jak bychom to asi udělali dnes my. Stejně by nikoho v tehdejším náboženském světě nepřesvědčil. Udělal to jinak. Převyprávěl svými slovy běžné pohanské představy, ale dosadil tam jedno slůvko, které hebrejský posluchač či čtenář na rozdíl od ostatních nemohl přeslechnout a které ho mělo upozornit na velké nebezpečí. To slovíčko, jak mě naučil můj nedávno zesnulý přítel profesor Jan Heller – jehož názor, že posluchač kázání má vědět, jak k tomu kazatel dospěl, si dovolím užít. Vložit do kázání trochu exegeze nemůže uškodit.

To slovo je ve větě, že jim „dcery lidské rodily bohatýry dávnověku (nebo po kralicku mocné zdávna)“. Kořen slova bohatýři (nefilím) je totožný s kořenem slovesa padati (n-f-l), vypadnouti z ženy a to se užívalo tam, kde šlo o potrat, z něhož vzešla zrůda, skřet. Je to taková slovní hříčka, která ironizovala ty, co se oháněli svými polobožskými předky. A kdyby si snad některý Izraelec myslel, že by na tom přece jen něco mohlo být, tak uslyšel: pozor na ty „bohatýry“, kteří nejsou nic jiného než potomky zrůd a skřetů.

A k tomu pak vypravěč vložil do příběhu výrok Hospodinův: „Můj duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat. Vždyť je jen tělo. Ať je jeho dnů sto dvacet let.“ Tím je řečeno: člověk není žádný gigant – je jen tělem (z prachu země) a Bůh určuje hranici jeho života. Myšlení člověka o tom, že je věčným a neomezeným pánem bez hranic je lež. A je to nebezpečný mýtus, protože ze spojení lidského s božským nemůže vzejít nic dobrého, nýbrž zrůdného. Z takového pokusu člověka vzejde jen lidský netvor. V touze po neomezené moci může lidstvo skončit v neomezeném otroctví. Člověk chce být jako Bůh, ale ukáže-li se, že je to falešný sen, může se z takového snu probudit do zrůdné skutečnosti. Odlidštěné lidství, znetvořený život, zrůdné nauky, zpotvořená společnost a oklamaný svět, to je výsledek, který nakonec propadá soudu. Nikoliv nadarmo je tento oddíl zařazen před vyprávění o potopě.

Jsme-li svědky nějakého takového myšlení ihned zpozorněme. Bible před ním varuje a odmítá ho. Nemůže to dobře dopadnout. Avšak co nám nabízí místo toho? Je to evangelium Ježíše Krista. Je jiná cesta a ta vede od Boha k člověku. Bůh poslal na svět svého Syna a ten na světě nejednal jako ten, kdo se zhlédl v půvabu dcer lidských, ale jako ten, kdo viděl bídu a hřích člověka. Apoštol Pavel to vyjádřil přesně: „Způsobem bytí byl roven Bohu a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži“ (F 2,6–8). Bible nabízí cestu pravdy, služby a lásky. Budoucnost není v gigantické rozpínavosti a v tyranii moci, nýbrž v lásce. Chce-li člověk ukořistit božství ztratí své lidství a božství stejně nedosáhne. Zůstane-li poslušným člověkem před Bohem, může mít podíl na Kristově vítězství, protože, jak dodává Pavel: „Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi, pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk vyznával: Ježíš Kristus jest Pán“ (F 2,9–11).

Je to láska Kristova, která může dělat divy, napravit, co člověk pokazil a kazí. Jen jí patří budoucnost. Jenže je to láska zneuctěná, pomlouvaná, bičovaná a přibitá pořádnými hřeby na kříž. A právě to mnohým lidem vadí, je to pro ně urážlivé, je to skandální (scandalon crucis). S existencí „nadpřirozených“ jevů, se zázraky, s kouzelným účinkem léčivé vody a s magickými kameny, anebo s ufouny, co si nás prohlížejí ze svých létajících talířů, s tím by se už lidé nějak vypořádali, ale cesta pokory a lásky jim připadá směšná a naivní. Kristus přibitý na kříži je jim nepřijatelný.

Tady už mohu jen vyznávat, že navzdory tomu spoléhám na toho, který je vzkříšení a život, že kdo věří v něho i kdyby pak umřel živ bude, spolehnout na toho, který nám dal své zaslíbení: „Neboj se červíčku Jákobův, neboj se hrstko Izraelova, já pomáhati budu tobě, praví Hospodin.“ A pak… a pak už jen mlčet a modlit se.

Amen.

— jvor —