Hospodin a jeho ovce

Advent

1. čtení: Ř 11,25–36

Pastýř s ovcemi

Toto praví Panovník Hospodin: „Hle, já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat. Tak jako pastýř pečuje o své stádo, když je uprostřed svěřených ovcí, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam byly rozptýleny v den oblaku a mrákoty. Vyvedu je z národů, shromáždím je ze zemí a přivedu je do jejich země. Budu je pást na izraelských horách, při potocích a na všech sídlištích v zemi. Budu je pást na dobré pastvě; jejich pastviny budou na výšinách izraelských hor. Budou odpočívat na dobrých pastvinách, budou se pást na tučné pastvě na horách izraelských. Sám budu pást své ovce a dám jim odpočívat, je výrok Panovníka Hospodina. Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím, kdežto tučnou a silnou zahladím. Budu je pást a soudit.“

Ez 34,11–16


Do adventního času nás uvedl už apoštol Pavel v přečteném oddílu epištoly Římanům (Ř 11,25–36). Apoštol tam parafrázuje proroka Izaiáše: „Přijde ze Sióna Vysvoboditel, odvrátí od Jákoba bezbožnost; to bude má smlouva s nimi, až sejmu jejich hříchy“ (Iz 59,20–21). A o tomto Vysvoboditeli hovoří také Ezechiel v dnešním oddílu a činí to způsobem, který ho má lidem co nejvíce přiblížit.

Počíná si tak, jak to činili i jiní proroci, když připravovali lid staré smlouvy na advent, na příchod zaslíbeného Mesiáše. Bylo třeba ho k někomu přirovnat, museli vytvořit takový výrazový prostředek a obraz, který by byl co nejvíce srozumitelný. Jak jinak a jak lépe to udělat, než tak, že ho znázornili jako někoho s lidskými vlastnostmi a lidskou činností, která jim byla blízká a dobře známá. Nejvhodnější bylo přirovnání k tomu, co bylo běžné v každodenním životě. A tak Ezechiel přirovnává zaslíbeného Vykupitele k pastýři.

Izraelská země byla zemí pastýřů. Chovem dobytka se zabývala obvykle celá rodina. Úkol pastýře nebyl snadný a jednoduchý. Byl především strážným svých ovcí. Měl je pojmenované. Ovce znaly jeho hlas. Jakmile se ozval, hrnuly se na pastvu. Zvláštním obřadem bylo tzv. „prohnání pod holí“, kdy pastýř kusy svého stáda počítal. Na noc pak uléhal do dveří ovčince, aby byl pohotově připraven bránit je před dravou zvěří a lupiči. Byl v pravém slova smyslu jejich vůdcem, protože ovce se nedají popohánět, nýbrž jen vést. Šel před stádem, dával pozor na možné překážky v cestě a hledal příhodné pastviny. Snášel tvrdý pracovní režim dne spojený s odloučením od rodiny a od ostatních lidí.

Tohle lidé, kteří naslouchali slovům prorokovým, dobře znali a proto obrazu, v němž byl očekávaný Spasitel přirovnán k pastýři, rozuměli. Srozumitelně a jako radostná zpráva zněla jejich uším slova o tom, že tento Pastýř bude pást své ovce, ztracenou vypátrá, zaběhlou přivede nazpět, polámanou ováže a nemocnou posílí. Proto nedočkavě vyhlíželi, kdy se naplní Boží slib a Mesiáš přijde. V čase čekání jim pak to všechno bylo potěšením, z něhož žili ve chvílích nesnází a úzkosti. Dobře totiž věděli, že na Boha se mohou spolehnout.

Také nám jsou ta slova určena a můžeme z nich mít potěšení, a nejen v době adventu. My totiž můžeme z této zvěsti brát ještě víc, protože už známe toho dobrého Pastýře, který mezi nás přišel v Ježíši Kristu. Víme, že v něm Bůh shromažďuje a pase své ovce chlebem živého Božího slova všude tam, kde se shromažďuje církev. V Kristu se naplnilo všechno, co o tomto Pastýři řekl Ezechiel a ostatní proroci.

Prorok o něm říká, že bude pást své stádo. To znamená, že se bude starat, aby ti, kteří jsou jeho věrnými neměli v ničem nedostatek. A to on skutečně dělá a štědře na nás myslí. Zve nás k bohatě prostřenému stolu svého slova, jímž je svědectví Písem. Ten, kdo věnuje Písmu dostatek času a pozornosti, čte ho, modlí se nad ním a přemýšlí o něm, ten ví, že je tu všechno, co člověk potřebuje k duchovnímu nasycení a k uhašení duchovní žízně. Ano, opravdu všechno. Také nás zve i k viditelnému znamení slova, jímž je v obecenství bratří a sester připravený stůl Páně. Víme z jeho vlastních slov, že kde se dva nebo tři sejdou v jeho jménu, je on uprostřed nich, je uprostřed nás.

To, co se nám nabízí ve svědectví Písem je, víme už, pravý poklad. Ale i to ostatní: bohoslužebná shromáždění, společná četba Písma a jeho výklad, večeře Páně, konání křtu, společný zpěv, setkání dětí a mládeže, sborová odpoledne, to všechno jsou příležitosti, které nám tento Pastýř nabízí. Co jiného k tomu dodat, než to, co říká žalmista: „Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku. Na pastvách zelených pase mne, k vodám tichým mne přivodí, duši mou očerstvuje“ (Ž 23).

Nebudeme ovšem zastírat, že ne všichni toto pozvání k Božímu stolu a k nabízenému štědrému milosrdenství přijímají. Mnozí hledají jinde a když nic nenacházejí, připadají si prázdní a nebo dokonce propadají beznaději, pocitu marnosti a bezvýchodnosti. Není to vina Pastýře, ani to není v tom, že by to, co nabízí nenasycovalo, ale je to vina lidí. Buď se tomu notoricky vyhýbají nebo o tom nechtějí přemýšlet, nebo dávají přednost tomu, co je zrovna módní, anebo je pro ně důležitější pohodlí, jež si získávají přizpůsobením se těm, jímž je Kristovo evangelium trnem v oku.

Jenže vedle těchto lidí, kteří v církvi donedávna byli či ještě matrikově jsou, je také mnoho těch, kteří o Ježíši Kristu nevědí nebo mají mylné představy, předsudky a nepravdivé informace. Přiznejme, že často naším zaviněním.

Farář Blahoslav Šourek jednou vyprávěl, jak se čirou náhodou dostal do rozhovoru s ženou, která když se dozvěděla, že je evangelickým farářem, kladla zvídavé otázky. A když si vyslechla od Šourka, že ve skutečnosti je to s vírou jinak než si myslela, řekla: „Jak to, že jsem o tom dosud nic neslyšela? Proč mi to nikdo neřekl? Vždyť to je právě to, co hledám a co potřebuji.“ V tom je kus naší viny, když mnozí lidé řeknou – de facto na naši adresu – že jim nikdo vlastně o Bohu něco kloudného nepověděl, že je nepozval do shromáždění církve a o věcech víry nemluvil dost přesvědčivě. Svět je odcizený Bohu také naší vinou. Nelze všechno svádět jen na nezájem lidí a už vůbec ne na atheistickou propagandu; ta někdy působí opak toho, co zamýšlela. Nestůjme Bohu v cestě. Nepřekážejme lidem, aby se dali vést dobrým Pastýřem.

Ezechiel však neříká o Pastýři jen to, že bude pást své stádo, ale také, že dá odpočinek. Nechce unavit ovečky, nechce je stále jen vodit po kopcích, údolích a pláních, ale dopřát jim i náležitý odpočinek. To je také důležitou věcí, aby mohly v noci klidně a bezpečně odpočívat.

Náš život je uspěchaný. Deset věcí vyřídíte a deset nových přibude. Jak se daří v takovém uspěchaném životě lidské duši, na to už tak moc nemyslíme. A často ten shon proniká i do života církve. Nejen těmi obvyklými výmluvami na nedostatek času, ale také tím, že se neumíme ztišit a soustředit. Proto je nám často v Písmu připomínáno, že k životu víry patří také chvíle ticha, chvíle modlitby a chvíle rozjímání nad tím, co tam čteme. Ne náhodou je součástí života křesťana neděle, den odpočinku od záležitostí všedního dne. My nemusíme být otroci času a dohánět něco ještě v neděli. My nemusíme v neděli dělat vůbec nic a nic se nestane, o nic nepřijdeme a všechno naopak získáme. To nám připomíná náš Pastýř, ale chceme mu naslouchat?

Prorok však pokračuje a jde ještě dál. Bůh jeho ústy slibuje, že bude v Kristu hledat zaběhlé a přivádět zpět ztracené, ovazovat zraněné a posilovat nemocné. Ani ty, které my považujeme za zahynulé, nenechá bez pomoci a přivádí je k životu. On to opravdu dělá. Jde za těmi, kteří jsou na zcestí, hledá ty, kteří bloudí a z roklin a hlubin vytahuje ty, kteří tam spadli. Je naplněn radostí, když takovou ovečku nese na svých ramenou do ovčince, má radost z toho, že ji našel a zachránil.

Tak jedná dobrý Pastýř, který každého zná jeho jménem. Hledá, volá, napomíná a zachraňuje. Bylo by ovšem nedostatečným porozuměním této zvěsti, kdybychom nešli z tohoto Ezechielova poselství za ně, z biblického textu ven nad text. Nejde totiž jen o to, že Pán Ježíš jde za námi, ale také o to, že chce, abychom šli spolu s ním a následovali ho. Každý z nás totiž může být na nějakém místě své životní cesty jinému pastýřem. Kdybychom pásli jen sami sebe a mysleli jen na své duchovní záležitosti, jen na svou spásu, byli bychom jako ta tučná a silná v dnešním textu, o které se tu říká, že ji Pastýř zahladí, protože on bude ovce nejen pást, ale i soudit.

Při jednom archeologickém výzkumu byl objeven a rozluštěn starý nápis tohoto znění: „Běda číši, která se proměnila v střepy, aniž napojila žíznivého. Běda srdci, které umírá, aniž komu darovalo lásku.“

I v křesťanství byly, a ještě jsou, nedobré názory, které tvrdily, že nejdůležitější je dbát o vlastní spásu. Takový člověk myslel hlavně na sebe, nořil se do svého nitra, promodlil celé dny, vyžíval se domněnkou, že je obrácen a že má pravé poznání a nepochopil, že se minul s přicházejícím Pánem a Pastýřem.

Amen.

— jvor —