Druhá neděle po narození Páně

před dnem Zjevení Páně – Smíchov 5. ledna 2003

1. Čtení: Jan 1,1–5

„Možná si málokdy uvědomujeme, že Vánoce jsou úzce spjaté s Velikonocemi: oboje jsou totiž velkými svátky světla. Ne jakéhokoli světla, ale světla Božího. Toho světla, které svítí tak jasně, že může rozptýlit všechny naše temnoty: temnoty hledání, hříchu, nevědomosti. Tohoto světla se nemusíme bát, protože nás neničí, ale přináší život“ (z liturgické přípravy ř.k. církve).

2. Čtení:

V něm (v Ježíši Kristu) byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.

Jan 1,4–5

V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.

První list Janův 4,9–10

Dnešní den se nazývá 2. neděle po narození Páně a spolu se zítřejším svátkem Zjevení Páně (lidově nazývaném Tří králů) nám ohlašuje, že vánoční svátky končí. Ještě z nich něco doznívá. Tam, kde se dodržují tradice, stromečky ještě stojí v našich pokojích, ale pokud nejsou umělé opadávají a je načase jejich odstrojení.

Po Novém roce, do kterého jsme před pěti dny vstoupili, přicházejí lidé na jiné myšlenky, mají nové starosti a většina si na Vánoce ani nevzpomene. Bylo by ale škoda, kdybychom hleděli na odcházející svátky takto i my, kteří víme, že to nejdůležitější není v jejich zvláštní náladě a poezii, nýbrž ve zvěsti o příchodu Spasitele. Zdůraznili jsme si o Vánocích, jak důležitá a významná je pro nás zpráva o Ježíši Kristu přišlém v těle.

Dnes se soustředíme na to, že příchod Kristův je život a světlo pro lidi uprostřed temnot. Je to světlo, které žádná tma nemůže pohltit. Příchod Ježíšův je projev Pána Boha, který „si nás zamiloval a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy“, jak to dosvědčují obě místa tzv. Janovských spisů.

Možná, že se to někomu bude zdát zvláštní, ale k vánoční zvěsti patří také kříž. Někdy se to znázorňuje tak, že jesle jsou kresleny s křížem na pozadí. Ale zároveň tímto obrazem jeslí s křížem prosvítá světlo Božího vítězství, které je vydobyto pro nás, pro naši spásu. Vánoce a Velikonoce – to oboje patří k sobě. Vždyť to, co nám je oznamováno, je událost která se stala kvůli nám a pro nás. První epištola Janova to říká naprosto zřetelně: „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život.“

Nejprve podtrhněme, že ten, který je ve všem rovný Bohu, přišel za námi do takového světa, jaký tento svět je. Když ho Bůh poslal za námi, nezařídil to tak, aby se neušpinil naší tělesností, přízemností a neúspěšností. Ani tak, aby se vyhnul naší nemoci duše nebo slabosti. Naopak, ten nepostižitelný, vyvýšený, všemohoucí, věčný a svatý Bůh se stal bezbranným, tělesným, hladovým a žíznivým, pronásledovaným, unavitelným a smrtelným. Aby nám byl blízko, stal se ve všem stejným jako jsme my, ve všem kromě hříchu. V ničem si lidský úděl nevylepšil a neusnadnil. Stvořitel se stal ve svém Synu stvořením a dal lidskému životu neobyčejnou důstojnost, když ukázal, že je lidství, třebaže porušené hříchem, dost dobré na to, aby nosilo jeho božství a pravé lidství.

To všechno si dnes opakujeme ne proto, abychom se procvičili v katechismu a věrouce, nýbrž proto, abychom věděli, že máme ke komu jít a kde hledat pomoc. Nenabízí se nám podaná ruka někoho, komu jsou záležitosti života cizí, kdo neví jak to na světě chodí a jací my lidé jsme, ale nabízí se podaná ruka toho, který to všechno zakusil a který to na sobě nesl. A my tuto pomoc velmi potřebujeme, protože duše mnohých lidí, duše našeho národa, i ty naše, jsou nemocné. Potřebujeme uzdravit a není lepšího lékaře, než je ten, který nám byl darován v Kristu.

Kdo z vás sleduje v České televizi dokument Ztracená duše národa, mohl slyšet z úst jednoho svědka, jenž prožil neuvěřitelné týrání ve vězení, tato slova: „Duše našeho národa je nemocná. Nemocná tím, že se nechce vyrovnat s hrůzami minulosti, že k tomu není dost dobré vůle.“ Historik Ján Mlynárik zase v Posledním slově LN napsal o setkání s člověkem, který povraždil 14 svých spolurodáků v květnu 1945. Šlo o Čechy, kteří se stali jeho oběťmi jenom proto, že po záboru pohraničí zůstali ve svém domově v Tušti, která až do roku 1920 patřila k Rakousku. Při úpravě hranic byla připojena k ČSR a v roce 1938 zase k Rakousku, respektive k Říši. Domnívali se, že teď jsou zase součástí Rakouska a proto zůstali. To bylo jejich jediné „provinění“. Celá záležitost se vyšetřovala až v roce 1991, ale viníka se nepodařilo nalézt. Teprve po létech se s ním Mlynárik setkal, a to náhodou, v jedné vinohradské spořitelně. Oslovil ho a řekl mu do očí, že je masovým vrahem 14 spolurodáků. Reakci onoho muže popisuje takto: „Teď jsem osobně potkal vraha. S holí, kterou mně vyhrožoval a ze své huby chrlil na mě fekální výrazy před mnoha lidmi, kteří byli v bance. Jsem osudu vděčný, že jsem potkal vraha nevinných 14 Čechů coby Němců. Stydím se za tento stát jako občan. Stydím se za sebe jako člověk.“

Uvádím tyto dva zvlášť zřetelné příklady jako ilustraci o nemocné duši jednotlivce i národa. Není dobrá vůle takovými záležitostmi se zabývat; vždyť je to už tak dávno. Vedle toho by mohla být vyjmenovat celá řada dalších případů, více i méně závažných, a bylo by možno ukázat na nedostatek úrovně duchovní i mravní, na nemocnou duši. To neznamená, že bychom museli nad sebou snad lámat hůl, a že bychom neměli vidět věci dobré a vydařené. Je mnoho věcí dobrých a zdařilých. Např. obětavost lidí, kteří pomáhali při povodních, statečnost a vypětí pomáhajících, sbírky, které se uskutečnily na pomoc postiženým. Také k lepšímu se proměňující tvář našich měst apod., ale stále ještě je dosti nemocí duše, kterou je nutno léčit a není lepšího lékaře, než je ten, který byl a je uprostřed nás – Ježíš Kristus.

Podtrhněme ještě jedno, že totiž to, co se stalo v příchodu Ježíše Krista, se událo proto, „ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“ Pán Bůh to neučinil pro sebe, pro svou slávu, ale pro lidi, které má nade všecko rád. Když jsme o Vánocích slyšeli, že sláva Páně se rozzářila kolem pastýřů, ptejme se, jaká to byla sláva? Vždyť pro Ježíše neměli místo už před jeho narozením. Znamením bylo nemluvňátko zabalené v plénkách a položené do jeslí. Mudrci od východu snad viděli na nebi něco slavného, ale stejně je hvězda dovedla k chudé rodině do Betléma. A potom? Tesař Ježíš, běženec a chudý poutník, pronásledovaný a nakonec odsouzený k ukřižování. Co na něm bylo slavného, abychom ho žádostivi byli? Tak se dávno před jeho příchodem ptal prorok Izajáš. A přece mu patří ta sláva, která se rozzářila kolem pastýřů, protože tento Ježíš uzdravuje duše a dává pokoj (šalóm – smíření s Bohem i s lidmi) všem, kdo jej přijmou. Uzdravuje nemocné tělo i duši, dává chléb hladovým, kteří nemají co do úst, ale i těm, kteří hladoví po věcech duchovních. Snímá břemena, včetně břemene hříchu, dává člověku příležitost jak obstát před Bohem, činí všechno nové a dává život.

Boží láska, kterou si nás zamiloval, to není jen vlídné slovo a pohlazení, nýbrž událost – div Vánoc a div Velikonoc – div jeho narození a div Velkého pátku a div třetího dne, nedělního rána, kdy ženy nalezly odvalený kámen, prázdný hrob a uslyšely slova andělova: „Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle místo, kam ho položili“ (Mk 16,6).

Amen.

— jvor —