Danielova kající modlitba

Neděle postní

Dobrá zpráva o osvobození Z. Baboun (Palestina)

Obrátil jsem se k Panovníku Bohu, abych ho vyhledal modlitbou a prosbami o smilování v postu, žíněném rouchu a popelu.

Modlil jsem se k Hospodinu, svému Bohu, a vyznával se mu slovy: „Ach, Panovníku, Bože veliký a hrozný, který dbáš na smlouvu a milosrdenství vůči těm, kteří tě milují a dodržují tvá přikázání! Zhřešili jsme a provinili se,

jednali jsme svévolně, bouřili se a uchýlili od tvých přikázání a soudů. A neposlouchali jsme tvé služebníky proroky, kteří mluvili ve tvém jménu našim králům, našim velmožům, našim otcům a všemu lidu země.

Na tvé straně, Panovníku, je spravedlnost, na nás je zjevná hanba až do tohoto dne; je na každém judském muži, na obyvatelích Jeruzaléma, na celém Izraeli, na blízkých i dalekých, ve všech zemích, do nichž jsi je rozehnal pro jejich zpronevěru, které se vůči tobě dopustili.“

Da 9,3–7

Kniha Danielova je pro mne jednou z oblíbených knih Starého zákona. Oslovuje příběhem Danielovým, kterého poslali do babylónských škol s úmyslem vychovat z něj myšlením babylóňana, aby v jejich službách působil na judské zajatce. Chtěli mu vymazat z mysli a ze srdce jakoukoli vzpomínku na Hospodina, ale nebylo jim to nic platné. Daniel nezapomněl na Hospodina a přesto, že mu hrozilo nebezpečí nepřestal se k němu modlit a zachovávat jeho přikázání. Byli na Boha, který byl s Danielem krátcí. Ani jáma se lvy jim nebyla nic platná.

Kniha také oslovuje příběhem tří mládenců, kteří se nepoklonili obrazu, jež nechal babylónský vladař postavit v krajině Dura. Navzdory vysokému trestu, hození do rozpálené ohnivé pece, se vzepřeli a jejich vyznání: „Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme.“

Dnešní vyprávění z deváté kapitoly svědčí o jiné důležité záležitosti. Jde o to, jak Daniel zápasí s krizí svého lidu. Slovo krize teď slýcháme každý den. Zapomíná se však na to, že je také krize duchovní a mravní, ne jen hospodářská. Co to vlastně je ta krize? Málokdo ví, že toto slovo znamená soud. A v případě zajetí judských šlo o soud. Ne o takový soud, kdy se sejde soudní tribunál a vynese rozsudek vinen nebo nevinen, nýbrž o soud nad nevěrou Božího lidu. Je to soud, který má pročistit lid tak, jako bývá ohněm pročištěno stříbro a zlato, aby byly kovy čistšími a ryzejšími. O takový soud, neboli krizi zde jde. Jak se s tím vyrovnat a co udělat, aby tato krize byla překonána? A o tom je dnešní vyprávění.

Nikde tu neuslyšíme to, co bychom mohli předpokládat, totiž že se Daniel přidá k těm, kteří možná dávali vinu za svůj osud vnějším nepřátelům. Žádné, za to mohou ti, co nám nepřáli, nebo byli jsme obklopeni nepřáteli, kteří jen čekali na příhodnou chvíli jak nás dostat.

Všichni jsme více nebo méně nakloněni činit odpovědným za své neúspěchy a zklamání Pána Boha a druhé lidi. Takový způsob uvažování vychází z mylné představy, že Bůh je jakýmsi naším sluhou a nikoliv svrchovaným Pánem a Stvořitelem. A potom, což je nejzávažnější, tyto vyčítavé otázky jsou vlastně odpovědí, kterou chceme slyšet, abychom nemuseli přiznat, že jsme něco zavinili a že za to neseme svůj díl odpovědnosti. „To ne já, ale Bůh to zavinil! To ne já, ale to můj soused! Vždyť, kdyby byl Bůh, tak se to nemohlo stát. Vždyť, kdyby mě můj soused poslechl, tak to mohlo jinak dopadnout. Kam to jen spějeme, Bůh se na to klidně dívá a soused to nechce udělat podle mého.“

Docela jinak se k tomu staví Daniel. Ví velmi dobře do jakých kleští se dostal jeho lid. Nic si nezastírá a vidí jeho stav v celé obnaženosti. Jeho reakce je ale docela jiná. Setkání s Božím slovem ho vede ke kající modlitbě. Nevyčítá Pánu Bohu, nehledá viníka na všech stranách kolem sebe, ale prosí Boha, aby mu dal pochopit jeho jednání a slitoval se nad lidem. V upřímném a lítostivém pokání vyznává vinu svou i vinu svého lidu. Daniel je tam, kde nemůže nic jiného, než ukázat své prázdné ruce.

Daniel se modlí. Na začátku modlitby připomíná Boží smlouvu a milosrdenství. Smlouvou zavázal Hospodin sebe k ochraně lidu a péči o něj a svůj lid k poslušnosti. Hospodin smlouvu neporušil, ale lid se smlouvě zpronevěřil. nikdo není bez viny. Vůdcové ani prostý lid, otcové ani synové, bydlící v zemi zaslíbené ani rozptýlení mezi národy. Všichni zhřešili. Zpronevěra jedněch poškozuje i druhé, kteří jsou k ní neteční. Nemohlo to dopadnout jinak, než že na všechny dolehl soud. Lid nemůže naříkat na Boha, ale jen sám na sebe.

Pro Daniele to nebylo nic snadného. Je přece stále zajatcem uprostřed Babylóna a spolu s ním jsou tu také ostatní. Všichni nesou na svých bedrech osud vystěhovalců a ještě nevědí, zda a jak se z této neradostné situace dostanou. Při řekách babylónských sedávali a plakávali rozpomínajíce se na Sión. Jaká budoucnost je vlastně čeká? Nepotřebovali by spíše slova povzbuzení a naděje než to, co slyší z Danielovi modlitby? Stále je tu moc Babylóna představovaná Nebúdkadnesarem, Belšasarem a Darjavešem a na té druhé Boží lid odvlečený do zajetí, utlačovaná církev uprostřed Bohu nepřátelského pohanství. Na té první straně jsou tu také kaldejští zaklínači, hvězdopravci a planetáři se svými nástroji a na druhé Daniel a tři mládenci, kteří nemají nic, jen víru, že i v tomto nepřátelském prostředí je s nimi Hospodin.

Všechno, čeho jsme v příbězích zapsaných v této knize svědky, vede k otázce: Odkud k tomu bere Daniel a jeho druzi sílu? Odpověď, která se nám dostává je jednoznačná: Tuto sílu dává Bůh.

„Daniel je nám představen jako ten, kdo Boží oslovení bere vážně. Na začátku této kapitoly čteme, že se mu stalo slovo Hospodinovo prostřednictvím proroka Jeremjáše. Je to slovo o Božím soudu, tentokrát však ne o soudu nad Babylónem, nýbrž nad Jeruzalémem. Tak je jemu a všemu Božímu lidu připomenuto, že na otroctví a na ztrátě svobody nemají podíl jen nepřátelé, a jimi na lidu páchané násilnosti, nýbrž také lid Boží sám. Církev se zpronevěřila svému poslání, zapomněla na své určení a příliš se zabydlela v takových řádech světa, které jsou vůči Bohu odmítavé a nepřátelské. Také v církvi se uplatňují zvyklosti tohoto světa, také tady se vyslovují laciné soudy, také tady se intrikuje a nemyslí se vždy na vzdávání cti a slávy Bohu, ale jen na vlastní prospěch a na dosažení svých cílů. Není to tak, že na jedné straně je jen světlo a na druhé straně jen temnota. Daniel si dobře uvědomuje hříšnost a bídu lidu, sebe z toho nevyjímá, v protikladu k svatosti Boží. Trápí ho, že jeho souvěrci tohle nevidí a hledají příčiny svého neutěšeného stavu někde jinde a odpovědnost za zajetí svalují na své utlačovatele a také na Pána Boha.“ (W. Lüthi)

My to také dobře známe. Jako kdysi, děje se to i dnes. Rádi slyšíme slova o odpouštění, ale odpouštět se nám nechce. Rádi připomínáme leccos z minulosti druhých, ale na svou vlastní zapomínáme. Nedávno se odvážili v MF Dnes a v Aktuálně.cz uveřejnit články o masakru v Postoloprtech. Říkám, že se odvážili, protože mnoho z nás stále nechce o tom slyšet. Téměř osm set Němců skončilo nejčastěji ranou do zátylku v hromadných hrobech, které si předtím museli sami vykopat. A očitý svědek vypravuje o vraždě pěti německých chlapců ve věku třinácti let, kterou vykonali vojáci na dvoře postoloprtských kasáren. Byli zastřeleni jen proto, že si chtěli utrhnout pár jablek, aby zahnali hlad: „Pan Marek, místní Čech z Postoloprt, překladatel a informační zdroj pro vojáky, nechal chlapce zbičovat na nahých tělech. Potom ale přišel velitel českých jednotek, pan Černý, a řekl, že chlapci budou zastřeleni. Marek to přeložil. Museli jsme si všichni sednout čelem k nim. Marek nám sdělil, že při nejmenším nepokoji do nás začnou také střílet. A potom je zastřelili. Na každého chlapce byl jeden střelec. Nezastřelili je z automatů, ale z pistolí. Chvíli to trvalo, než posledního z chlapců zabili. Pamatuji se na jednoho, kterého střelili do krku a kterému s posledním tepem jeho srdce vystříkl proud krve. Jeden křičel, že chce maminku, a další tam měl otce tři řady přede mnou.“

Známe apoštola Pavla, ale nebereme vážně, že tento největší apoštol v dějinách církve byl kdysi jejím, stejně tak velkým, pronásledovatelem. Jestliže se on obrátil, tj. změnil své smýšlení, proč by Kristus nepřivedl k tomuto obratu i jiné? Lidé z velké části svalují vinu a odpovědnost za své nesnáze na Boha. To je pak přivádí k tomu, aby říkali: „Jako to jen Bůh může dopustit? Jak se na to může dívat?“ Jinak to zase říkají lidé, kterým je slovo Bůh cizí, ale podstata je stejná. Místo, aby něco udělali s nepořádky, a začali sami u sebe, zkoumali nejprve vlastní smýšlení a položili si otázku, zda na tom či onom nemají podíl, říkají, že to dřív nebylo a že je to vinou dnešních poměrů. To známé Ježíšovo slovo z kázání na hoře o smítku v oku bratra a o kládě v oku vlastním může mít svou docela civilní a nenáboženskou obdobu.

Docela jinak se k tomu staví Daniel. Ví velmi dobře do jakých kleští se dostal jeho lid. Nic si nezastírá a vidí jeho stav v celé obnaženosti. Jeho reakce je ale docela jiná. Setkání s Božím slovem ho vede ke kající modlitbě. Nevyčítá Pánu Bohu, nehledá viníka na všech stranách kolem sebe, ale prosí Boha, aby mu dal pochopit jeho jednání a slitoval se nad lidem. V upřímném a lítostivém pokání vyznává vinu svou i vinu svého lidu. Daniel je tam, kde nemůže nic jiného, než ukázat své prázdné ruce.

Daniel se obrátil k Pánu Bohu, hledí svou tváří k nebi. To znamená, že se ztišil a soustředil tak, aby zaslechl a rozpoznal Boží vůli. Udělal to, co je v takové chvíli nejdůležitější: vyhledat modlitbou, prosbami a v postu toho, který může odpovědět, otevřít oči, dát světlo a všechno změnit.

Počínání Danielovo nás staví před otázku, zda také my hledáme Boha? Jak často se nám stane, že pro řadu věcí a okolností to neděláme. Hledáme lepší výdělek, lepší zaměstnání, lepší postavení, lepší zábavu. Hledáme ztracený klid a spokojenost, hledáme tisíce dalších věcí - ale hledáme Pána Boha? A hledáme odpovědi na naše otázky v jeho slovu? Nestáváme se těmi, kteří chtějí všemu rozumět a do všeho zasvěceně mluvit a přitom o tom, co nám bylo svěřeno pořádně hovořit nedovedeme? Chceme být při tom a zasazovat se o mnoho věcí – a třeba dobrých věcí - ale činíme to jako vyslanci Boží?

I my se setkáváme se zaklínači, hvězdopravci a planetáři a jejich nástroji. Jen se jim dnes říká jinak, moderněji. Jak jim ale čelíme, jak se bráníme jejich zhoubnému vlivu? Spisovatel Luděk Frýbort se zamyslel nad duchovní úrovní dnešní společnosti a trefně napsal: „Dveřmi vyhnaný náboženský cit se nám tak vrací oknem v podobě rozličných mód, šamanských obřadů a obskurních sekt, kdekdo se pídí po tajemstvích tibetských klášterů a indických ašrámů, kdekdo objímá stromy, nosí po kapsách čarovné kamínky, vyhledává věštce, kartářky a hvězdopravce, s despektem hovoří o té školní medicíně, která ničemu nerozumí, a svěřuje se přírodním léčitelům, vše v celek shrnuto, oddává se valný díl lidu českého čistokrevnému pohanství.“

Daniel hledal Boha. Činil to způsobem osvědčeným a účinným: modlitbou a prosbami. To je ono, pokorná modlitba! Zpravidla říkáme, že je to rozhovor s Bohem, ale ono to je ještě víc. Nezaměňujme modlitbu za „popovídání“ si s Bohem. Je to také způsob hledání a vyznávání. Je to zápas o uchvácení Božího milosrdenství, pravdy, lásky a požehnání a jeho výsledkem je, že Pán Bůh uchvátí nás. Škoda, že je taková modlitba nedoceněna. Byla, pravda, velice zprofanovaná tím, co se s ní dělalo a ještě dělá. A přece nic není víc cizí a víc vzdálené opravdové modlitbě, než mechanismus a formalismus, prázdná zvykovost nebo žoviální troufalost (strejčkovské oslovení), s níž si člověk u Boha něco objednává, co se mu zachce a co potřebuje. Modlitbou je jen takové volání a myšlení, které roste z naprosté pokory a které usiluje o to, abychom podřídili svou vůli s Boží vůlí, své názory a svůj život sjednotili s Boží vůli. Boha nelze hledat a nelze najít bez takovéto modlitby.

Daniel hledal Pána Boha v modlitbě. A hledal jej ještě v postu, žíněném rouchu a popeli. V jeho době byl půst něčím tak významným a důležitým, že možná už nejsme schopni mu docela rozumět. Půst byl podobně jako modlitba často chápán a činěn jen formálně. Jeho podstatou však je umět se odpoutat od toho, co nám brání soustředit se pozorně na Boží věci. V tomto smyslu slova ovšem není něčím zastaralým a překonaným, nýbrž žádoucím. Vystříhat se všeho, co nás duchovně poskvrňuje a co nás vzdaluje od Krista, to přece nepatří ke zbytečnostem křesťanova jednání, ale naopak. Nejde o to, dodržovat formy půstu, ale to, co představovaly, co bylo jejich obsahem. V případě Daniele to byl výraz pokání. A to už je něco, čemu rozumíme a co by nám mělo být blízké. Znamená to: nevěřte na svou vlastní cestu, nezhlížejte se ve své domnělé spravedlnosti, neoddělujte se od těch, kterým jste přenechali podle svého úsudku vinu na kříži Kristově (Niemöller). Jde totiž o to, abychom neříkali: oni tam zhřešili, nýbrž my jsme zhřešili, my jsme neudělali to, co jsme měli, my jsme zapříčinili, že je nespravedlnost, my na tom máme svůj díl viny.

K tomu dospěl Daniel, když v závěru oddílu slyšíme jeho slova: „Na tvé straně, Panovníku, je spravedlnost, na nás je zjevná hanba až do tohoto dne; je na každém judském muži, na obyvatelích Jeruzaléma, na celém Izraeli, na blízkých i dalekých, ve všech zemích, do nichž jsi je rozehnal pro jejich zpronevěru, které se vůči tobě dopustili.“

Taková slova nejdou člověku snadno do úst. Když je však člověk vysloví v blízkosti Boží, když opravdu hledá modlitbou a prosbami Pána Boha, dojde k takovému vyznání. Dojde ovšem také k důležitému poznání, že jde o Boha nejen spravedlivého, ale také slitovávajícího. Kdo hledá modlitebním zápasem spočívajícím v naprosté upřímnosti, dostane Boží odpověď. Je to odpověď nikoliv jen slova, ale události Ježíše Krista.

Živý Kristus nás znepokojuje a je svědomím církve v každé generaci. Činí to, aby tak potvrdil, že dílo svých rukou neopouští a dědictví svého nezanechá. Kdyby tak nebylo, hrob církve by byl už zarostl hustým plevelem. Je velikým projevem Boží lásky, když svým Duchem povolává, zmocňuje své svědky a vyznavače k zápasu o ryzí a nefalšované křesťanství. Je to zázrak Boží lásky, když povstane někdo, kdo je jako Daniel a rozpozná, že nejsme odkázáni jen na sebe, ale smíme počítat s pomocí toho, který je naší cestou, pravdou a životem.

Amen.

(Napsáno při vzpomínce na skvělého theologa a kazatele Waltra Lüthiho, jehož kázání jsou dodnes aktuální)

— jvor —