Hod Boží velikonoční

Hod Boží velikonoční – Smíchov 31. března 2002

Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Potom se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně… Ať už tedy já, nebo oni – tak zvěstujeme a tak jste uvěřili.

První list Korintským 15,3–8 a 11

Slavíme dnes Hod Boží velikonoční, neděli vzkříšení, kterou vrcholí velikonoční svátky. Zvěst o zmrtvýchvstání je spolu s událostí velkopáteční tím nejdůležitějším v křesťanské víře. Ukřižovaný Kristus zvítězil, vzkříšením Bůh potvrdil, že Ježíš Nazaretský je vskutku tím pravým a jediným Mesiášem, který přišel, aby spasil celý svět.

Obě události, smrt na kříži a vzkříšení třetího dne, patří neoddělitelně k sobě. Kdyby byl jen kříž bez vzkříšení, znamenalo by to, že Ježíš patří do řady mučedníků, kteří obětovali svůj život za spravedlivou věc, ale nebyl by to ten, v němž Bůh sestoupil za člověkem. A kdyby bylo vzkříšení bez smrti skutečného člověka Ježíše z Nazaretu na kříži, byla by to jen jedna z mnoha legend o bozích, kteří znovu ožívají a vracejí se z říše mrtvých zpět na zem. Biblická zvěst o vzkříšení je ale něco docela jiného než jen návrat ze smrti do života.

S obojím, s křížem i vzkříšením, byly vždycky potíže. Farizeové připouštěli možnost vzkříšení, ale u Ježíše jim vadila smrt na dřevě kříže, která pro ně byla prokletím. Saduceové vzkříšení vůbec odmítali. První reakcí žen, když jim anděl oznámil, že Ježíš vstal z mrtvých, bylo, že „utekly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu raději nic neřekly, neboť se bály“ (Mk 16,8). Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova to šly povědět apoštolům, ale „těm však ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim. Petr se rozběhl k hrobu, nahlédl dovnitř a uviděl tam ležet jen plátna. Vrátil se v údivu nad tím, co se stalo“ (L 24,10–12). Tomáš Didymos neuvěřil dokud si nesáhl do Ježíšových ran a stal se tak podnětem k úsloví „nevěřící Tomáš“ (J 20,24–29).

Také mimo okruh židů se všechno točilo kolem otázky, zda je to pravda, zda tomu věřit nebo nevěřit. Apoštol Pavel neuspěl na Areopágu v rozhovoru s filosofy, kteří „jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: ‚Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.‘ A tak Pavel od nich odešel“ (Sk 17,32n).

Právě tam, kde narazíme na samotný základ křesťanské víry, setkáme se s nepochopením, nevěrou a odmítnutím. Vypadá to tak, že tam, kde se nám už – už podařilo získat zájem o biblické svědectví, jako bychom lidi nejvíc odradili tím, co apoštolové a evangelisté, a stejně tak celá církev až po dnešní časy, považují za nejdůležitější a nejpodstatnější, že totiž ukřižovaný Beránek Ježíš Nazaretský byl vzkříšen a Bůh tak definitivně potvrdil, že je to Kristus, zaslíbený Spasitel každého člověka a celého světa.

Zpráva o Ježíšově vzkříšení se zajisté vymyká našemu rozumu. Je to událost nepochopitelná a podivná. Ale my nemůžeme jinak než znovu hlasitě vyznat: Ježíš je živý, Ježíš je vítěz, Ježíš Kristus pro nás znamená všechno a bez něho bychom ztratili to, co činí život životem, který nemůže být bez naděje, bez opravdové naděje.

Ano nemůžeme jinak, protože tomu, kdo byl jednou Pánem Bohem vtažen do děje Boží události spásy, tomu Bůh ukazuje, že Kristus skutečně a opravdu žije. To nám musí však Bůh dát, k tomu se nedopracujeme žádným způsobem i kdybychom o to usilovali ve dne v noci. A nedivme se nevysvětlitelnosti zvěsti o vzkříšení, protože stejně tak, jako Kristova smrt, tak i zmrtvýchvstání nebyly událostmi, jež plynuly z přirozených a logicky samozřejmých příčin. Právě nevysvětlitelnost těchto událostí dokazuje, že nejde o lidský výmysl a fantazii, která by promítala skrytá lidská přání, nýbrž o příchod Boha do lidského světa. Když totiž víme něco o tom, co tenkrát lidé čekali, vidíme, že Ježíšův příchod a jeho činnost je opakem těchto přání. Ježíšův kříž je pro ně skandální událostí a vzkříšení nesmyslem. V jejich očích to ukřižovaný definitivně prohrál a tak o vzkříšení a o nanebevstoupení – což je prohlášení, že se k němu Bůh přiznal – nemohlo být ani řeči.

Podívejme se teď pozorně, co o Ježíšově vzkříšení vypravují evangelia. Především je nutno říci, že o samotném průběhu vzkříšení neříkají nic. Marně bychom tu hledali popis toho, jak k tomu došlo. Je to událost Boží a ta nemůže být lidským rozumem pochopena. Evangelisté to dobře věděli. Poznali, že jde o událost, která rozbijí meze i pojmy světa nám známého a tak se o něco takového ani nepokoušeli. Všechna evangelia mluví o tom, že hrob byl otevřený a prázdný. Má se tím označit mocný zásah Boží moci, zdůrazněný ještě poukazem na velikost a tíhu kamenných dveří hrobových. Evangelia tak vyjadřují skutečnost, že Ježíš otevřel dveře hrobu a přeťal pouta smrti skutečně, tedy nejen obrazně, a že tím zasáhl do tohoto světa a vítězně překonal jeho hranice. Výrazem toho je právě prázdný hrob, který znamená, že vzkříšení není jen pomyslné, že nejde také jen o vzkříšení v tom smyslu, že tu Ježíš žije ve vzpomínkách a že zůstává při životě jeho učení, nýbrž že se to týká toho těla, které bylo pohřbeno. Po vzkříšení se Ježíš setkává s ženami a učedníky a dává jim na vlastní oči poznat, že Bůh je neoklamal, že Ježíš Kristus zvítězil a že to není poražený a ukřižovaný náboženský snílek, s nímž se už nedá počítat.

Když sledujeme vyprávění evangelistů, tak nás zarazí zjištění, že na tento fakt reagovali učedníci pochybnostmi. To zase podtrhuje, že se stala událost člověkem neočekávaná a z lidských předpokladů považovaná za nemožnou. Je to také dokladem toho, že nemají pravdu ti, kdo tvrdí, že křesťanská víra se opírá o představivost a bujnou fantazii Ježíšových žáků, kteří si to všechno namluvili, aby mohli pokračovat ve svém učení.

Nejvíc ze všeho nás ale zajímá, jaký význam Ježíšova vzkříšení je pro nás. Tady nám zase mnohé prozradí apoštolové ve svých dopisech, zejména Pavel. Proto se ještě podíváme na velmi známé místo v epištole Římanům. Mám na mysli závěr osmé kapitoly, kde se píše: „Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Ř 8,38–39).

Za každým slovem, kterým Pavel označuje to, o čem si můžeme myslet, že je naším ohrožením, je skryto něco s čím se setkáváme v našem životě. V případě smrti je to jasné. Víme jakou bolest přináší, co všechno člověk ztrácí. A také víme, jak jsme vůči ní bezmocní. Ale také víme – a to je závislé právě na faktu Kristova vzkříšení, že ani ona nás nemůže odtrhnout od Boha a že není posledním a definitivním pádem do bezedné propasti zapomenutí. Na druhém místě je zmíněn život. V něm se mohou odehrávat mnohé situace a události, které člověk nezvládá, které ho strhnout jako lavina a ve svém důsledku ho odtrhují od Boha. V bibli se mluví o tom, že to nejhorší, co by se člověku mohlo přihodit, by bylo kdyby zůstal Bohem opuštěn. To by byl konečný a nezvratný rozsudek Božího soudu. Pán Bůh se však vzdal tohoto našeho konečného odsouzení, neboť byl za nás obětován Beránek bez vady Ježíš Kristus. Ale je tu ještě jedno nebezpečí, že totiž člověk sám sebe vzdálí Bohu, když propadne zlým mocnostem, které právě o to usilují. A zase, pro oběť a vzkříšení Kristovo nás ani to nemůže odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši. Tak je to se vším, co tu apoštol naznačuje, ať už jde o mocnosti, o přítomnost či budoucnost, o výšiny nebo hlubiny a cokoliv jiného v celém tvorstvu. Pro vítězství Kristovo korunovaném vzkříšením už nás nic nemůže odloučit od Boží lásky.

Přistupme proto k tomuto mocnému Božímu skutku bez předsudků a bez obav z omylu. Věřme z celého srdce, že Ježíš Kristus skutečně vstal, že je živ a že v něm máme své bezpečné útočiště. Kdo zkusí na Krista spolehnout, ten pozná, že jeho lásku k nám nemůže nikdo přemoci, že ani hrob zavalený kamenem a u něho postavené stráže nic nezmohou.

To je poselství velikonočních svátků. Pán Ježíš žije a je s těmi, kteří se ho drží ve víře. Kristus vstal z mrtvých! To je radostný chvalozpěv křesťanské církve. Kristus vstal z mrtvých! Proto bude kralovat nejen nad námi, ale nad celým světem a to je důvod k tomu, abychom to, co je před námi vyhlíželi s nadějí a bez obav. Ptá-li se někdo, co bude se světem, můžeme odpovědět: Boží království přichází. Těm, kteří se ptají, kdo je nad námi, odpovídáme: ten, který je s námi, živý Kristus.

Amen.

— jvor —