Doba postní a prvotiny

1. neděle postní – Invocavit

1 Až přijdeš do země, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává do dědictví, a obsadíš ji a usadíš se v ní, 2 vezmeš z prvotin všech polních plodů, které vytěžíš ze své země, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh, vložíš je do koše a půjdeš k místu, které vyvolí Hospodin, tvůj Bůh, aby tam přebývalo jeho jméno. 3 Přijdeš ke knězi, který tam bude v těch dnech, a řekneš mu: „Vyznávám dnes Hospodinu, tvému Bohu, že jsem vstoupil do země, o které přísahal Hospodin našim otcům, že nám ji dá.“ 4 Kněz vezme koš z tvé ruky a postaví jej před oltář Hospodina, tvého Boha. 5 Ty pak promluvíš před Hospodinem, svým Bohem, takto: „Můj otec byl Aramejec bloudící bez domova, sestoupil do Egypta a s hrstkou lidí tam pobýval jako host. Tam se stal velikým, zdatným a početným národem. 6 Ale Egypťané s námi zle nakládali, trýznili nás a tvrdě nás zotročovali. 7 Tu jsme úpěli k Hospodinu, Bohu našich otců, a Hospodin nás vyslyšel, shlédl na naše pokoření, plahočení a útlak. 8 Hospodin nás vyvedl z Egypta pevnou rukou a vztaženou paží, za veliké hrůzy, se znameními a zázraky, 9 a přivedl nás na toto místo a dal nám tuto zemi, zemi oplývající mlékem a medem. 10 Nyní tedy, hle, přinesl jsem prvotiny z plodů role, kterou jsi mi dal, Hospodine.“ A postavíš koš před Hospodina, svého Boha, a pokloníš se před Hospodinem, svým Bohem. 11 Budeš se radovat ze všeho dobrého, co dal Hospodin, tvůj Bůh, tobě a tvému domu, ty i lévijec i bezdomovec, který bude mezi vámi.

Dt 26,1–11 (5. kniha Mojžíšova 26,1–11)

Po čtyřicetiletém putování sinajskou pouští stojí lid Boží před hranicí země zaslíbené. S dychtivým očekáváním hledí k cíli své cesty, k zemi, kterou Hospodin zaslíbil jejich praotcům a do níž se vydali po vysvobození z egyptského otroctví.

Dlouhá byla jejich cesta za svobodou. Mnohé věci se na ní udály, ať už to byly zkoušky, kterým je Hospodin vystavil nebo zápasy s nepřáteli, kteří jim v cestě zabraňovali. Teď konečně stojí na jejím prahu. Nevědí ještě, že tam nevstoupí všichni, protože na poušti zhřešili. Nedokázali, jako později Ježíš, odolat všem pokušením a svodům a neměli dost síly říci ďáblu rozhodné ne. Snad jen Mojžíš ve svém stáří tušil, že do země vstoupí až jejich děti a vnuci, zatím co otcové a dědové zůstanou pohřbeni v písku pouště. Ani on do zaslíbené země nevejde a lid povede jeho nástupce Jozue.

Tehdy dojde k tomu, o čem jsme slyšeli z přečteného oddílu knihy Deuteronomium. Mojžíš dává příkaz k obětování první, nejlepší části úrody. A Hospodin jeho ústy prohlašuje prvotiny za svaté, tj. za své a dává je rodu Lévi, služebníkům svatyně (Nu 18,12n). Izrael se má zřeknout toho nejlepšího a také, viděno dnešníma očima, toho nejdražšího. Raná úroda bývá přece vždycky dražší než úroda pozdější.

Ustanovení mělo hluboký smysl: Izraelci si měli připomínat, že země do které vstoupili, úroda, kterou tam budou sklízet a všechno, co tam člověka obklopuje, není jeho, ale Hospodinovo. Měli si tak připomínat, že oni nejsou pány země, ale jen služebníky, protože Pánem a vladařem je Hospodin, který jim tuto zemi daroval a dal do užívání. Zároveň to bylo vyznání, že Bůh splnil v darech země své zaslíbení.

Když obětník přinesl koš s plody a postavil jej před oltář měl vyznávat, a tak si připomínat, spasitelné skutky Hospodinovy od sestoupení otce Jákoba do Egypta, rozmnožení lidu v zemi poroby, útisk, který tam zakoušeli, volání k Hospodinu, vyslyšení a vysvobození a nakonec uvedení do země zaslíbené, do země bezpečí a svobody.

Jak ale souvisí ustanovení oběti prvotin z úrody s dobou postní? Je únor, jsme uprostřed zimního období a do první sklizně je ještě daleko. Snad by bylo vhodnější zabývat se tímto oddílem na podzim, až bude neděle díkůčinění za úrody.

Ta souvislost je v tom, že nám tento oddíl připomíná, že bychom i my měli něco oddělit a dát Pánu Bohu, např. část svého času a tím vyznat, že náš život, a všechno, co v něm užíváme, jsme dostali jako vzácný dar od Boha. Také své starosti a pochybnosti předložit v modlitbě Pánu Bohu a nemyslet si, že se s nimi vypořádáme sami a nebo, že víme o někom, kdo bude spolehlivější než Bůh, kterého nevidíme a můžeme se ho dovolávat jen v modlitbě. I pro nás by bylo užitečné, kdybychom si v „obětovaném“ čase připomínali, tak jako obětník prvotin před oltářem, všechny Boží skutky a všechno, co pro nás Bůh udělal.

Většina lidí si myslí, že smysl postní doby spočívá v tom, že se člověk zřekne nějakého jídla. To sice k půstu také patří, ale bylo by chybou zůstat jen u toho; jde o daleko hlubší věci. Jde o to, aby si člověk uvědomil, že se má něčeho zříci pro Pána Boha, a to přece není jen odřeknutí určitého jídla.

Jsme obklopení těmi nejrůznějšími věcmi, které nám slouží k životu. Jsme rádi, když je jich dostatek a nikdo nestrádá. Jde o jídlo, oblečení, bydlení apod., tedy věci materielní, ale jde také o náš čas a mnohé příležitosti, které v životě máme. Např. vzdělání a poznávání, přístroje, které používáme ke své práci a zábavě a celá řada dalších věcí. Přijímáme je se samozřejmostí, ale měli bychom vědět, že to všechno máme díky Pánu Bohu, že je nám to propůjčeno, že to mají být toliko prostředky k životu a nikoliv jeho cíl. Neutrpíme žádnou škodu, když něco z času, který těmto věcem věnujeme, dáme Hospodinu, jako vyjádření toho, že on je pro nás daleko důležitější než všechny poklady, které lidstvo nahromadilo, a o kterých si někdy pyšně myslí, že jsou jen výsledkem lidské píle a snažení. To, že víme o Božích darech a o požehnání, bez něhož by to člověk nedokázal, můžeme vyjádřit právě tím, že si z toho něco odřekneme, abychom čas, který tím získáme věnovali Pánu Bohu.

Název tohoto čtyřicetidenního období, doba postní, vede mnohé lidi k domněnce, že jde jen o půst. Ten ale jako takový není jeho jedinou náplní. K této době patří zápas s hříchem a pokušením. Je nám dána příležitostí k zamyšlení nad sebou, zda děláme všechno proto, abychom se proti pokušením postavili a nenechali se zotročovat zlem. Přes všechny své ústupky, pohodlnost a rozumářské argumenty, že to jinak nejde, víme, že to, co je, není ještě to, co by být mohlo a mělo. Něco uvnitř člověku říká, že do jeho života zasahují vetřelci, kteří život kazí a že by se s nimi neměl smiřovat. Zlo je třeba potřít, protože to je nepřítel, jemuž jde v patách smrt. Pryč tedy s tím, co je zlé a co zlo plodí.

Jenže téměř vždy se postaví do cesty nějaká překážka, s kterou si nevíme rady a na kterou naše síly nestačí. Ptáme se, proč to nejde? Jak to, že se s tím nedokážeme vypořádat? Když o tom uvažujeme docela poctivě, dojdeme ke zjištění, že se příliš spoléháme na sebe a málo, nebo vůbec ne, na Pána Boha. Není na něho čas, říkáme si. Ale proč nepřineseme prvotinu svého času a neodevzdáme ji svému Pánu, který dokáže zlého nepřítele přemoci?

Další věcí, na kterou zapomínáme, a kterou bychom měli přinášet, je pokání. Pokáním se máme přiblížit k tomu, který přišel, aby spasil, co bylo zahynulo. To znamená, že postní doba je přípravou na Velikonoce, které jsou nejdůležitějšími svátky všech křesťanů.

Podstata křesťanství spočívá ve smrti, vzkříšení a oslavení Ježíše Krista. Znamením víry, která je účastí na události spásy, je křest, pečeť smlouvy, kterou Pán Bůh s námi uzavřel skrze Ježíše Krista. Proto také jedním z důležitých činů postní doby je příprava katechumenů na křest.

Pro nás pokřtěné je tato doba přípravou na obnovu křtu o Velikonocích. Je nám dán čas k zamyšlení nad tím, jak vážně bereme křestní sliby, ať už jde o ty, které jsme slibovali při křtu svých dětí a nebo o ty, které byly vysloveny při našem křtu a které jsme přijali za své vlastní při konfirmaci.

Postní období se opakuje každoročně, a přece je každý rok nové – protože i setkání s Kristem ukřižovaným a vzkříšeným je každý rok nové. Postní období je časem zvlášť příhodným k obnovení chápání křesťanského života jako velkého putování do domu Otcova. Postní doba začíná výzvou: „Obraťte se a věřte evangeliu“ (Mk 1,15). Těmito slovy započal Ježíš své poslání na zemi, aby smířil lidstvo s Otcem a aby uvedl každého na cestu života. Bůh Otec totiž ve své dobrotě a moudrosti připravil plán spásy pro všechny lidi, kteří od něho pocházejí a k němu směřují. Stůjte na cestách a vyhlížejte, ptejte se, která je dobrá, po ní se vydejte a vaše duše naleznou klid. (Jr 6,16).

Tak souvisí vyprávění o Mojžíšovi, o ustavení prvotin s dobou postní, protože nám připomíná, že cesta ke spáse, vysvobození z otroctví hříchu a účast na Božím království vyžaduje od člověka, aby nezapomněl na toho, kdo je jeho opravdovým Zachráncem.

Amen.

— jvor —