Bůh ho vyvýšil nade vše
5. neděle po Velikonocích – Rogate – Smíchov 5. května 2002
Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu:
Vzkřísil ho z mrtvých
a posadil po své pravici v nebesích,
vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva,
nad všechna jména, která jsou vzývána,
jak v tomto věku, tak i v budoucím.
‚Všechno podrobil pod jeho nohy‘
a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve,
která je jeho tělem,
plností toho,
jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.
Efezským 1,20–23
Žádný svátek církevního roku není tak opomíjen a zanedbáván jako Nanebevstoupení Páně. Kdo z nás si dovede představit, že bychom neslavili Vánoce, Velikonoce a Letnice, i když ty poslední, svátky svatodušní, většina lidí také neslaví.
Nic vnějšího nám tento den nepřipomíná. Nechystají se dárky a nestrojí se stromek, není to den pracovního klidu jako je tomu o velikonočním pondělí a nepřipadá na neděli, jako svátky svatodušní. Nanebevstoupení je však přehlíženo i v církvi. Snad je to tím, že lidé pro samý shon a spěch všedního dne na něj snadno zapomenou. Svátek totiž připadá vždy na čtvrtek a to je u nás, narozdíl od sousedních zemí, obyčejný všední den, který se od ostatních všedních dnů neliší. Možná je to také tím, že je nám obsah a smysl tohoto svátku nesrozumitelný a nepochopitelný.
Dnešnímu člověku není nic tak vzdálené a cizí, jako je myšlenka nanebevstoupení. Máme přece na zemi starostí dost a potřebujeme řešit náš pozemský život a tak proč se ještě starat o to, co je mimo zemi? Mnozí mohou o tom smýšlet s předsudkem, že jde o jakousi zásvětní záležitost. Tak tomu ale není.
Biblická zpráva o tom, že Ježíš byl vzat vzhůru nemá na mysli útěk ze světa. Taková myšlenka je evangeliu naprosto cizí. Naopak, evangelium mluví o Boží cestě za člověkem a o Bohu, který na sebe vzal břemeno našeho života. Bible není zásvětnická kniha, ale naopak zdůrazňuje, že Ježíš na sebe vzal podobu člověka, přijal způsob služebníka, narozen jako lidé, ponížil se a byl poslušný až do smrti, a to smrti kříže. Proto ho Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jméno. Církev si vždy v tento den připomíná: Ježíš Kristus byl přijat v slávu a vzal do svých rukou moc nad nebem a zemí. To je důvod k radosti, neboť se nám tím oznamuje, že tato moc nepatří nějakým zlým silám a mocnostem, vládám a panstvu, ani nepatří osudu, který všechno nezvratně určuje, ani smrti nepatří, protože nad ní a nade vším stojí ten, který si nás zamiloval a dal za nás svůj život. Vláda je v rukou vzkříšeného Beránka.
Ježíšovo povýšení není cesta ke slávě a k moci, jak to vídáme mezi lidmi. Moci se neuchopil diktátor, který se chystá k vyrovnání účtů se svými protivníky, ani není jako politik, který baží po moci a lidem přitom nalhává, že žádnou moc nikdy neměl a mít nechce. Nic takového! Bůh ho povýšil! Jednoznačně jde o Boží čin, který znamená, že náš život patří Bohu a že na konci dějin nebude propad do temné propasti, nýbrž definitivní nástup Božího království. Nanebevstoupení je předání vlády tohoto království do rukou milosrdného a spravedlivého Krále. A tato zvěst má svoje důsledky.
Věříme-li, že Bůh povýšil Pána Ježíše Krista nade vše, pak to znamená, že
nikdo kromě něho nemá na člověka vlastnické právo. Člověk patří Bohu a proto se
křesťanská víra musí vzepřít všemu, co ukracuje lidství. Vyznáváme-li, že
„vstoupil na nebesa“
, potom víme, že toto vyznání má své
pokračování: „sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde
soudit živé i mrtvé“
. Kdo tedy může soudit člověka, kdo si může
dělat na něj nárok? Jen ten, který sedí na pravici Otce!
Takové vyznání mobilizuje k zápasu o lidskou důstojnost a
k zápasu proti všemu, co člověka ohrožuje. Postavit se proti silám, které
ohrožují svět a život na něm není jistě snadné, ale nejsme sami. Je s námi
ten, který „je vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva,
nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak
i v budoucím“
. To je naše naděje. Nejsme sami, Bůh nám dává
pomoc.
Zvěst o nanebevstoupení Páně nás chce také ujistit o tom, že ani
naše země nespěje do temné propasti. Často si klademe otázku, jaká je před námi
budoucnost? Jaký konec čeká naši zemi? Jsou o tom rozmanité úvahy. Jeden
muž kdysi napsal: „Uplynou možná miliony let, zrodí se a zemřou tisíce
pokolení, avšak neúprosně se blíží doba, kdy ochabující teplo slunce již nebude
stačit, aby roztavilo led hrnoucí se od pólů, kdy lidé shromažďující se stále
těsněji kolem rovníku, nenajdou dosti tepla k životu, kdy krok za krokem
zmizí i poslední stopa života a země – mrtvá, zmrzlá koule jako
měsíc – bude v hlubokých tmách kroužit ve stále těsnějších
drahách kolem rovněž mrtvého slunce, až se na ně konečně zřítí.“
Když
vám řeknu jméno autora tohoto beznadějného vidění konce světa, nebudete se této
beznaději ani divit, třebaže vezmeme v potaz, že je to řečeno z pozice
přírodovědecké. Ten muž se jmenuje B. Engels (Dialektika přírody) a víra mu
byla jen bludem k oblouzení člověka.
Křesťanská víra, vypovídající o povýšeném Kristu nás chrání před podobným názorem. Těm, kteří se ptají, co je před námi, odpovídá: je to Kristus, s nímž se potkáme. Těm, kteří se ptají, čeho se můžeme nadít odpovídá: nehledíme vstříc mrtvé kouli zřítivší se do mrtvého slunce, nýbrž hledíme k novému nebi, k nové zemi a k novému Jeruzalému. Je to slovo naděje, je to zvěst, která nás osvobozuje od strachu z konce, protože na konci je vítězný Beránek – Kristus.
Takové slovo potřebuje slyšet každý z nás a potřebuje ho slyšet celý svět, aby jeho výhled k budoucnosti nebyl paralyzován beznadějí, která je tam, kde se nepočítá s Bohem. Kristus je nade vším nejen v tomto věku přítomném, ale i v budoucím.
Nemůžeme v této souvislosti přehlédnout to, co jsme četli v knize
Skutků. „Když apoštolové upřeně hleděli k nebi za ním, jak
odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu a řekli: ‚Muži
z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od
vás vzat do nebe, zase přijde právě tak, jak jste ho viděli
odcházet.‘“
Ano, Ježíš Kristus přijde a bude se ptát zda církev, „která je jeho
tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest“
,
obstála ve službě, ke které ji povolal.
Ježíš nenechává své učedníky jen čekat na svůj druhý příchod. Zůstává přítomen ve své církvi, a skrze ni ve světě a pro svět. Společenství křesťanů jej má vědomě ve svém středu: je to Pán, Kyrios, k němuž voláme: „Pane smiluj se!“ A této církvi, tomuto společenství křesťanů, dává Ježíš svého Ducha, jak budeme brzy slavit o Letnicích. Ducha, který nás naučí všemu a připomene nám všecko, co nám Ježíš řekl. Znamená to, že nás Ježíš nikdy neopustí a že je ten, který svým příchodem završí dějiny. Je to ten, komu patřím. Ten, v němž má všechno svůj smysl. Ten, kdo nese vše ve svých rukou – staletí, národy, můj život. Věřit v něj jako v Pána také znamená: vědět o jeho blízkosti, vědět: On je zde!
Takové je svědectví dne Nanebevstoupení Páně: stal se Králem Božího království a převzal moc nade vším – v tom je naše naděje. Dal nám zaslíbení, že dostaneme dar Ducha svatého – nejsme odkázáni jen na chabé a selhávající lidské síly, protože Duch nás naučí všemu. Přijde ovšem také jako soudce; je to soudce spravedlivý a milosrdný, ale také mocný a nelze ho oklamat. To nás zavazuje k tomu, abychom ho brali naprosto vážně.
Amen.
— jvor —