Nevěrnost je sňata, hřích je přikryt

1. neděle po Velikonocích – Quasimodogeniti – Smíchov 7. dubna 2002

Blahoslavený je ten, z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt. Blahoslavený je člověk, jemuž Hospodin nepravost nepočítá, v jehož duchu není záludnosti.

Žalm 32,1n

Podle našich zvyklostí označujeme neděle po Hodu Božím velikonočním jako první až šestou neděli po Velikonocích. Každá z nich má také svůj latinský název. Ta dnešní se nazývá Quasimodogeniti, což není nic jiného než začátek slov z 1P 2,2: „Jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení.“ Naši katoličtí bratři zavedli jiné, a myslím, že lepší označení. Hod Boží velikonoční je totiž první nedělí velikonoční a další jsou pak druhá až sedmá velikonoční neděle. To není pouhá formalita, jak by se mohlo zdát, nýbrž zdůraznění toho, že jednou nedělí se nemůže vyčerpat závažnost velikonoční zvěsti. To nám potvrdí i dnešní zamyšlení nad slovy žalmu třicátého druhého.

Žalmista začíná slovy, že „blaze je tomu, z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt. Blaze člověku, jemuž Hospodin nepravost nepočítá, v jehož duchu není záludnosti.“

Když jsme slavili Velký pátek a neděli Vzkříšení, bylo nám zvěstováno, že Ježíšova smrt na kříži a Kristovo zmrtvýchvstání má přece ten smysl a význam, že nám hříšníkům bylo získáno odpuštění hříchů. Tím přece bylo řečeno vše a my jsme slovy Apoštolského vyznání řekli, že věříme v odpuštění hříchů, a to předtím než zaznělo závěrečné „věřím v těla vzkříšení a život věčný.“ To vše má přece svůj základ ve velikonoční události a tak, co k tomu ještě dodat. Jenže hřích je něco tak závažného a podstatného, že je na místě, právě v té další velikonoční neděli, se jím zabývat a podtrhnout odpuštění hříchů.

Když přinesli k Ježíšovi ochrnutého, čekali, že první co Ježíš udělá bude uzdravení nemocného. Museli být překvapeni a snad i zklamáni, když první, čeho byli svědky, byla slova: „Tvé hříchy jsou ti odpuštěny“ (L 5,20). Nevěděli totiž, že Boží řazení životních věcí je jiné, než jak si myslí člověk. Ježíš začal tím nejdůležitějším a teprve potom pokračoval tím méně důležitým. Ani nám se to pravděpodobně příliš nezamlouvá a myslíme si, že nejdřív měl toho ochrnutého postavit na nohy a potom se zabývat duchovní záležitostí, jakou je otázka viny nebo hříchu. Co by ale bylo platné člověku, kdyby byl tělesně zdráv a plný síly, ale jeho život by zůstal třeba rozvrácený, plný pochybností a nebo úzkostí ze špatného svědomí. Co by to bylo za život, kdyby člověk kypící zdravím zůstal ve svých hříších? Jak dlouho by měl pocit, že je šťasten, když by zůstal zatížen něčím, co nelze napravit nebo odčinit. A i kdyby si to myslel, že je to možné, kolik času by na to měl, když „život člověka je jako tráva a jako květ polní; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě“?

Ježíš nešel cestou kříže, aby byl hrdinou a nepřijal smrt, aby se stal mučedníkem doby. Jeho vzkříšení není součástí seriálu „Záhadná tajemství“, kde se odpovídá na otázku, mohlo se to stát nebo je to jen fikce? Šel cestou kříže, aby zahladil hřích světa a nás vykoupil k životu, který začal jeho vzkříšením.

Žalm, který máme před sebou nám říká jasně: „Blahoslavený je ten, jemuž odpuštěno přestoupení a jehož hřích přikryt jest.“ A vysvětluje nám proč.

Žalmista se pokoušel nejprve svůj hřích skrýt, utajit ho. Nechat si to pro sebe a netrápit se tím. Ale nešlo to. „Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal. Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka, vysýchal mně morek jako v letním žáru.“ A když to bylo nesnesitelné, rozhodl se přiznat svůj hřích, nezakrývat dál svoje nepravosti a prosit Hospodina za odpuštění. Teprve potom nabyl jeho život nový rozměr, začal mít před tím nevídanou cenu. A protože zakusil něco nového a nebývalého a protože se všechno změnilo v radost, vyzývá své posluchače, aby učinili totéž, dokud je čas ještě Hospodina najít, dokud k tomu trvá příležitost.

Ze žalmistových slov se dovídáme, co zakoušel člověk osobně, když trpěl pod vědomím hříchu. Nemůžeme ale přehlédnout, že nikdy netrpí jen jedinec, ale spolu s ním ostatní, především ti nejbližší. Hřích je nakažlivý a přináší své ovoce i u těch vzdálenějších. Bible ostatně nemyslí individualisticky v tom vyhraněném individualismu dnešní doby, nýbrž vždycky je v pozadí otázka, co to přináší těm ostatním.

Daleko vážnější ovšem je skutečnost, že naším hříchem byl uražen Hospodin, Pán našeho života i smrti. Víme, že lidé to neberou tak tragicky. Buďto vůbec hřích necítí a nevnímají ho, anebo ho připustí, ale netrápí se jím; nějak to omluví. To je ale veliká nesnáz dneška. Zůstává-li nebezpečí hříchu skryto a utajeno, přináší své ovoce třeba o něco později, ale o to je nebezpečnější a zákeřnější. Naštěstí působí Pán Bůh svým Duchem a ten nám dává vidět, jak nás hřích od Boha vzdaluje, jaké nebezpečí z toho plyne a že tu nepomůže zavírání očí, chlácholení nebo poukazování na hřích druhých. S hříchem je třeba skoncovat, postavit se mu a získat odpuštění, protože to je vysvobození z jeho moci.

Vysvobozením je, když smí člověk přijmout Ježíšovo: „Tvé hříchy jsou ti odpuštěny.“ Ne jako omluvu, zastření hříchu a útěk, ale jako skutečné umytí a vysvobození. Ne každému to bylo dáno. Kain po svém hříchu odchází od tváře Hospodinovy se slovy: „Můj hřích je větší než je možno odčinit.“ Tahle řeč vypadá náramně zbožně, ale ve skutečnosti je to nedůvěra v Boží moc, protože Kain pokládá svůj hřích za tak veliký, že ani Hospodin na něj nestačí. Je to vlastně snižování Hospodina, který je milostivý a slitovávající se. A když se někdo jako Kain vyjádří podobně i dnes, je to, jakoby říkal, že ani Kristova oběť na kříži nic neznamená. Podobně Jidáš sice litoval svého činu, ale nešel za Ježíšem, aby přijal odpuštění a proto se oběsil. Tam, kde není odpuštění, je zkáza a zahynutí. Ani pokání samo o sobě ještě není vítězstvím, je třeba prosit za odpuštění a přijmout je. Pán Bůh nám dává své slovo, že je odpuštění. „I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh. I kdyby byly jako purpur, budou bílé jako vlna“ (Iz 1,18). V tom je jedinečnost Hospodina, že se smilovává a odpouští. A to všechno je potvrzeno a zpečetěno událostí Velikonoc. Ježíš Kristus je tím, kdo nám stvrdil svou obětí novou smlouvu, jejíž součástí je Boží závazek odpuštění. A tato smlouva je potvrzena vzkříšením a platí jednou provždy.

Až půjdeme ke stolu Páně a budeme slavit eucharistii (nebojme se tohoto slova, znamená díkůvzdání), znovu uslyšíme slova o tom, že „tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví“.

Nesmíme ovšem zapomenout, že Pán Bůh od nás očekává, že také my si budeme odpouštět mezi sebou. Na světě je těžko něco většího jak odpuštění, že lidé odpouštějí nám a my můžeme odpouštět jim. Odpuštění Boží a odpuštění mezi lidmi. „Blahoslavený ten, z něhož je nevěrnost sňata a jehož hřích je přikryt. Blahoslavený člověk, jemuž Hospodin nepravost nepočítá, v jehož duchu není záludnosti.“ To je důsledek Velikonoční události.

Amen.

— jvor —