Pavel píše do Efezu

3. neděle postní – Oculi – Smíchov 3. března 2002

To vám říkám a dotvrzuji jménem Páně: nežijte tak, jako žijí pohané, podle svých marných představ. Mají zatemnělou mysl a odcizili se Božímu životu pro svou nevědomost a zatvrzelé srdce. Otupěli, propadli bezuzdnosti a s chtivostí dělají hanebné věci. Vy jste se však u Krista takovým věcem neučili – pokud jste ovšem o něm slyšeli a byli v něm vyučeni podle pravdy, která je v Ježíši. Odložte dřívější způsob života, staré lidství, které hyne klamnými vášněmi, obnovte se duchovním smýšlením, oblecte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy.

Efezským 4,17–24


Křesťané v Efezu to neměli snadné. Apoštol Pavel to znal, protože nepřátelství tamějších obyvatel zakusil na vlastní kůži. Když psal efezským křesťanům dopis, věděl velmi dobře do jakého prostředí píše. Nebyla mu neznámá pozice křesťanů v atmosféře tohoto města.

Efezus bylo jedno z dvanácti jónských měst na pobřeží proti ostrovu Samos. Byly tam velmi komplikované poměry. Panoval tu přepych a orientální a řecká nemravnost. Nebyla ale přijímána jako negativní prvek života, nýbrž jako to, co k životu patří, co ho obohacuje a činí životem úspěšným a krásným. Měli za to, že užívat si bez zábran je docela lidské a aspoň v něčem je možné zakusit trochu té pohody, vždyť život člověka nemá dlouhé trvání.

Takový pohled na život byl umocňován kultem bohyně Artemis (Diány), jejíž chrám byl centrální a prvořadou stavbou města. Tato bohyně, jež prý spadla od Jupitera z nebes, byla tak oblíbená, že ze všech koutů světa přicházely dary a odkazy určené jejímu chrámu. Město mělo kvůli ní mimořádné výsady, což bylo pro obyvatele jistě věcí příjemnou. Poutníci z celého světa přicházeli do Efezu k její poctě a odnášeli si odtud její sošky, které se nosily jako ochrana na cestách a ze stejného důvodu je měli lidé ve svých domovech. Navíc jim pohled na ně připomínal těch několik dnů prožitků a rozkoší, které při návštěvě města zažili. Byl to suvenýr, který byl více než jen suvenýrem.

Vedle toho se tu pak pěstovala magie, v níž šlo o zaklínání duchů, o prokletí nepřátel, uzdravování nemocných, hádání budoucnosti a naučení se tajemným formulím k získávání přízně a lásky žen.

Myslím, že si dovedeme představit v jakém prostředí žili a působili křesťané. Vždyť by bylo možné, a já jsem o tom vážně uvažoval, nahradit popis toho, co se v Efezu dělo, nám známými pojmy ze současnosti a mohli bychom si myslet, že mezi starověkým Efezem a nějakým současným velkým městem není téměř žádný rozdíl. Také dnes jsme svědky takového pohledu na život, který se tehdejšímu podobá. Dokonce, jak nám to dokládá jedna soukromá televize a některé časopisy, je lidem podáván recept na to, jak nejlépe a nejvíce vytěžit z rozkoší a vášní, které přece tak „zkrásňují a umocňují“ život. Apoštol Pavel se o tom sám přesvědčil, když na své 2. misijní cestě do Efezu zavítal. Lékař Lukáš v knize Skutků (19) o tom podává svědectví.

Kázání evangelia vyvolalo silný odpor. Jednak mezi Židy, kteří navštěvovali synagógu – ty ale hlavně pohoršovalo vyznání, že Ježíš je Mesiáš – a na Pavla se dívali jako na šiřitele nové sekty. Především se však bouřili ctitelé Artemis vedeni zlatníkem Demétriem. To, co jim nejvíce vadilo byla skutečnost, že pravda evangelia odhalovala lež, v níž tam lidé žili. Tváří v tvář pravdě najednou někteří prohlédali a poznávali, že žili v klamu, že záleží na něčem docela jiném než si dosud mysleli. Někteří, co se až dosud zabývali magií, dokonce přinášeli své knihy, aby je spálili, jiní zase začali chápat, že bohové udělaní lidskýma rukama nebo vymyšlení lidskou fantazií, vůbec žádní bohové nejsou a že jim jejich soška–suvenýr v životě vůbec neposlouží. A to vyvolalo v městě silný odpor a pobouření u těch, kteří pochopili, že přijdou o své kšefty, že ztratí nad lidmi moc a že je nebudou už tak snadno ovládat.

Popravdě řečeno to vyvolalo odpor i u těch, kteří tím byli ovládáni. Je docela možné, že si apoštol tehdy říkal: Proč ti lidé, kteří tak naivně věří v moc mágů, věštců, tajemných předmětů apod. nedůvěřují tomu, který je v Ježíši Kristu skutečně vysvobodil a zachránil? Jak to, že věří víc astrologům a jejich horoskopům, předvídatelům budoucnosti, odhalitelům patogenních zón a pochybným receptům na zachování života a tak málo skutečnému Pánu a Bohu? V čem to je? Vždyť kolik jen vynaloží času a energie k tomu, aby to získali a když se jim nabízí opravdová pomoc čas nemají?

Přes to všechno zůstali v Efezu ti, kteří svou víru v Ježíše Krista neopustili, nevzdali své křesťanství, třebaže to za takových okolností nebylo opravdu nic snadného. Byli vystaveni velikému vlivu svého okolí a to je potom zvlášť obtížné nenechat se ovlivnit. Není lehké ubránit se tlaku prostředí, nepřizpůsobit se, nevzdat to a zůstat věrný. Když někdo nejde s proudem, tak je hned vidět, že je nějaký jiný a začne být pro ty ostatní divný a podezřelý. Aby je apoštol Pavel povzbudil, posílil je a pomohl jim, napsal list, jehož část jsme četli.

Od té doby uplynulo 2000 let, ale svět a my lidé jsme se nijak podstatně nezměnili. I dnes bývají lidé ovládáni diktátem nějakého kultu a zároveň jsou jeho spolutvůrci. To, co se kdysi činilo kolem uctívání Artemis, to se děje i dnes. V chodu se udržují mnohá oklamávání a obelhávání. Pro řadu lidí je příjemný svět zdání iluze a klamu, protože to je přece jejich svět, v němž mají své místo a neradi by ho opustili. „Svět a člověk chce být klamán“, řekl prý kdosi, a tak se nechává klamat. Proto není zájem o pravdu, protože boří svět iluzí a když se něco boří, tak to bolí. A nejde jen o pravdu evangelia. I v jiných, světských záležitostech není o pravdu zájem. Cožpak neslyšíme stálé volání po tlusté čáře za minulostí? Jak jen málo je vůle po pravdivém odhalování a pojmenování ne vždy dobré minulosti.

V tomto světě žijeme a jsme vydáni jeho vlivu. Máme co dělat, abychom se tomu ubránili a často se nám to nepodaří. Nebudeme si přece namlouvat, že jsme vůči tomu imunní, že dokážeme vždy odolat, že mnohé ty věci pro nás nic neznamenají.

Potřebujeme se v tom orientovat, potřebujeme pomoci a proto i nám přichází apoštol Pavel na pomoc tím, že nás odkazuje k tomu, „o kterém jsme slyšeli a byli v něm vyučeni podle pravdy, která je v Ježíši“.

V poslední době jsme se soustředili na otázku, co je církev a jaké jsou její hlavní znaky. Ty jsme si připomněli na základě našich reformačních vyznání. Víme, že znakem církve Kristovy je kázání slova Božího, vysluhování svátostí a poslušnost tohoto slova, život v bázni Hospodinově. A ze slova Božího slyšíme, že Pán Ježíš nás poslal do světa, abychom dosvědčovali jeho evangelium. To dokážeme tehdy, když se nebudeme přizpůsobovat myšlení a jednání, které je vzdáleno pravdě. Co to znamená, to nám ukazuje Hospodinův zákon. Nebýt spolutvůrci čehokoliv, co by vytvářelo a oživovalo systém lži a klamu, nemlčet tam, kde se něco takového vyzdvihuje na piedestal pravdy. Znamená to být ve střehu, abychom nepřehlédli nebezpečí, že s lidmi chce někdo manipulovat a dát pozor na to, co nám připomínal Ježíš, že totiž, když je vyhnán zlý duch nepravosti a místo po něm zůstane prázdné, vrátí se a přivede s sebou další a horší duchy, kteří to prázdné místo rádi zaplní a je to pak horší než předtím. A dát si pozor na modly, které jsou jen dílo člověka a přece mnozí v ně doufají. Jenže modly jsou jen mrtvou hmotou, kamenem nebo dřevem, také prázdnou myšlenkou, či lépe smyšlenkou, ač mnozí od nich mnoho očekávají. Mrtvá věc mlčí, je to mrtvola. Zlé je, když se jí chce člověk podobat, když si z model udělá modely, vzory a idoly. Bůh ale není Bohem mrtvých, nýbrž živých. Křesťan se přece nemá přizpůsobovat tomu, co je bez života a co je jen prázdnotou.

Na tomto světě existuje mnoho míst podobných Efezu a tam jsme posíláni, abychom pomáhali odtud se vysvobodit a hledat místo tam, kde je život. Vždyť jsme se u Krista učili opaku toho, co je běžné v tehdejším i dnešním Efezu. Ctností člověka přece není zatemnělá mysl, nevědomost a zatvrzelé srdce, ani otupělost, bezuzdnost a chtivost, které vedou k hanebnostem, nýbrž obnova duchovním smýšlením a podoba lidství ve svém původním smyslu, totiž, aby bylo podle obrazu Božího. A to máme také jako výzvu a pozvání na cestu předkládat obyvatelům Efezu. Možná, že nebudeme úspěšní podle statistických údajů, až budou lidé na patřičnou otázku odpovídat při nějakém dalším sčítání lidu, ale co na tom. Ani apoštol nebyl v Efezu podle těchto měřítek úspěšný, ale přesto si našlo evangelium cestu k lidským srdcím.

Amen.

— jvor —