Volání po nápravě
Neděle postní
1. čtení: L 15,11–32
Syn ctí svého otce a služebník svého pána. „Jsem-li Otec, kde je úcta ke mně? Jsem-li Pán, kde je bázeň přede mnou, praví Hospodin zástupů vám, kněží, kteří zlehčujete mé jméno. Ptáte se: »Čím zlehčujeme tvé jméno?« Přinášíte na můj oltář poskvrněný chléb a ptáte se: »Čím jsme tě poskvrnili?« Tím, že říkáte, že Hospodinův stůl není třeba brát vážně. Když přivádíte k oběti slepé zvíře, to není nic zlého? Když přivádíte kulhavé a nemocné, to není nic zlého? Jen to dones svému místodržiteli, získáš-li tak jeho přízeň a přijme-li tě, praví Hospodin zástupů. Tak tedy proste Boha o shovívavost, aby se nad námi smiloval. Vlastní rukou jste to činívali. Cožpak mohu někoho z vás přijmout? praví Hospodin zástupů.
Mal 1,6–9
Většina prorockých knih je nadepsána prorokovým jménem. U této poslední knihy Starého zákona je tomu jinak. Malachiáš znamená v překladu „můj posel“. Hospodin posílá svého posla, aby volal po nápravě. Ještě dříve než to učiní, připomene, že Hospodin si vybral svůj lid a chce mu být Otcem. To je velmi významné připomenutí, neboť bez toho, že Hospodin si vyvolil svůj lid by lid izraelský neexistoval. Mocnými a spásnými činy v dějinách Izraele pak Bůh prokázal, že je vskutku Otcem svého lidu.
Staral se o ně, dával všechno potřebné, vychovával je a když upadli do
otroctví – a to často vlastní vinou – vysvobozoval.
Kdykoliv izraelští volali k Hospodinu jako ke svému Otci, mohli doufat
v Boží milosrdenství a odpuštění. Jestliže rozpoznali svou vinu,
nezatloukali ji, ale pokorně a pravdivě se k ní přiznávali, mohli se
navzdory svému hříchu obrátit na svého Boha a volat: „Jsi přece náš
Otec“
a odpovědí jim bylo slitování. U jiného proroka
(Jr 30) je velmi působivě
objasněno, co takové Boží otcovství znamená. „Zřetelně jsem slyšel
Efrajima, jak si stýská: »Potrestal jsi mě a byl jsem ztrestán, býval jsem
jak nezkrocený býček. Obrať mě, chci se vrátit, vždyť ty, Hospodine, jsi můj
Bůh. Po svém návratu chci činit pokání, po svém poučení budu se bít v prsa,
stydět se a hanbit, že nesu potupu svého mládí.« Což je mi Efrajim syn tak
drahý, dítě mého potěšení? Kdykoli však o něm mluvím, znovu a znovu si ho
připomínám. Proto je mé nitro nad ním zneklidněno. Slituji, slituji se nad ním,
je výrok Hospodinův.“
Také my smíme z úst Ježíšových slyšet: „Amen, amen, pravím
vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to … vždyť
Otec sám vás miluje, protože vy milujete mne a uvěřili jste, že jsem vyšel od
Boha.“
Jaký je Bůh Otec, to nejlépe vystihuje podobenství o ztraceném synu, kterému by se přesněji mělo říkat podobenství o lásce otcově. To, co Ježíš v tomto podobenství říká nemá nikde obdoby: Je zde vlastně řeč o Bohu, který jedná s nepochopitelnou odpouštějící dobrotou. Třebaže máme před sebou starozákonní slovo Malachiášovo, můžeme právě pro to, co Bůh zjevil ve svém Synu Ježíši Kristu, slyšet, že láska Otcova platí bezpodmínečně až do smrti, ano platí až za smrt. Kříž a vzkříšení vypovídají jasně, kdo je Bůh Otec a jaký je jeho vztah k nám.
Jak na tuto Boží otcovskou lásku odpovídají ti, kteří jsou jen a jen z jeho milosti Božímu syny? Kněží zlehčují jeho jméno tím, že podvádějí při obětech. Šidí Pána Boha a přinášejí poskvrněný chléb a přivádějí slepá, kulhavá a nemocná zvířata, ačkoliv měli obětovat ta, která byla bez vady. Jen oběť bez vady, oběť dokonalá směla být obětována na oltáři v Jeruzalémském chrámu. Bohu patří to, co je prvotřídní, stejně je to jen to, co od něho pochází. Nedáváme Bohu nic jiného, než jen to, co jsme od něho vzali. To, co bylo obětním darem se odevzdáním knězi stalo svatým, tedy majetkem Božím. Přivádět k oběti vadná zvířata bylo zlehčováním Hospodina. Je to podobné, jako kdybyste chtěli někomu dát dar a předali mu starý a porouchaný šunt. Bylo by to přece dokladem toho, že si obdarovaného nevážíte, že ho chcete ponížit.
Při sledování Malachiášova proroctví nás napadne: ale jak se to všechno týká nás? Nejsme starozákonními kněžími, obětování na oltář skončilo obětí nejvyšší, obětí Ježíše Krista. Vždyť přece byl za nás obětován on, náš velikonoční Beránek. Ani pojetí oběti oltářní, jak tomu je u římských katolíků, nedržíme.
Především si připomeňme, že ne sice jako ti starozákonní kněží, ale přesto
kněžstvem jsme. Ukazuje nám to Petrova epištola: „Vy jste rod vyvolený,
královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné
skutky toho, kdo vás povolal za tmy do svého podivuhodného světla“
(1P 2,9).
Jak to pak souvisí s obětí? Na to nám odpovídá zvěst Nového zákona:
„Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe
přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá
bohoslužba“
(Ř 12,1).
„Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu; naše rty
nechť vyznávají jeho jméno. Nezapomínejme také na dobročinnost a štědrost,
takové oběti se Bohu líbí“
(Žd 13,15–16).
„I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům,
abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše
Krista“
(1P 2,5).
Takových míst by se našla celá řada. Známe je, četli jsme je nebo slyšeli, ale horší je to s tím, zda je naplňujeme. Slavné to s námi není. Taky se pokoušíme Pána Boha ošidit nebo se alespoň nějak vymluvit. Nemůžeme proto říci, že se nás Malachiášovo slovo netýká. Naše oběti, jak o nich hovoří apoštolové, jsou zrovna tak ošizené, jako byly tenkrát. Co ale s tím? Bylo by to moc smutné, kdybychom skončili jen u pouhého konstatování a nic se s tím nedalo dělat. Takové pokorné a pravdivé přiznání by jistě bylo lepší než vymlouvání se na okolnosti a svalování viny na jiné, ale bylo by to málo. Naštěstí je východisko. Nabízí nám ho sám Bůh, když promluvil ústy svého Syna. Četli jsme přece podobenství o laskavém otci, který už z dálky vyhlíží ztraceného syna, a nejen to, běží mu naproti. Když se odpadlík vrací zpět, otec nechystá mravokárné napomenutí, nečeká na zadostiučinění, nýbrž běží mu naproti.
Otec – to je Bůh, který vychází člověku v ústrety a
poskytuje mu domov. Bůh – to je Otec ve věrné blízkosti člověku.
Bůh – to je ten, který v Ježíši Kristu přišel za člověkem, je mu
blízký svým vtělením, svým ztotožněním se syny a dcerami na život a na smrt. Bůh
nejen ve výšině nebeského, nýbrž i pozemského údělu. A těm pozemským
dětem stačí jen jedno, učinit to, co onen marnotratný syn: „Otče,
zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým
synem.“
Pak uslyšíme: „Přineste ihned nejlepší oděv a oblecte
ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je,
hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev a zase žije, ztratil se
a je nalezen. A začali se veselit.“
Oproti těm, o nichž se
píše u Malachiáše máme totiž něco navíc. Tehdy byli vyzváni:
„Usmiřte Boha, aby se nad vámi smiloval!“
My už jsme
s Bohem usmířeni v Kristu.
Amen.
— jvor —