Slovo Boží je potěšením a radost z Hospodina bude vaší záštitou

Neděle postní

Nehemjáš 8,1–10

Všechen lid se shromáždil jednomyslně na prostranství před Vodní branou a vyzvali znalce Zákona Ezdráše, aby přinesl knihu Mojžíšova Zákona, který vydal Hospodin Izraeli. Kněz Ezdráš tedy přinesl Zákon před shromáždění mužů i žen, všech, kteří byli schopni rozumět, aby jej slyšeli… Četl z něho na prostranství před Vodní branou od svítání až do poledne… Všechen lid pozorně naslouchal slovům z knihy Zákona.

(v. 1–3 u)

I otevřel Ezdráš knihu před zraky všeho lidu… Když ji otevřel, všechen lid povstal. Ezdráš dobrořečil Hospodinu, Bohu velikému, a všechen lid odpověděl s pozdviženýma rukama: „Amen, amen.“ Padli na kolena a klaněli se Hospodinu tváří až k zemi…
Levité vysvětlovali lidu Zákon, zatímco lid stál na svém místě. Četli z knihy Božího zákona po oddílech a vykládali smysl, aby lid rozuměl tomu, co četli.
Nehemjáš, který byl místodržícím, a kněz Ezdráš, znalec Zákona, a levité, kteří vysvětlovali lidu Zákon, řekli všemu lidu: „Dnešní den je svatý Hospodinu, vašemu Bohu. Netruchlete a neplačte.“ Všechen lid totiž plakal, když slyšel slova Zákona. Dále jim řekl: „Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte dárky těm, kdo nemají nic připraveno. Dnešní den je zajisté svatý našemu Pánu. Netrapte se! Radost z Hospodina bude vaší záštitou.“

(v. 5–10 u)

Věnujme nejprve pozornost tomu, co je v závěru tohoto oddílu z knihy Nehemjášovy: „Všechen lid plakal, když slyšel slova Zákona.“

Nevíme docela přesně, co bylo důvodem k tomuto pláči. Protože se ale toto čtení stalo po návratu z babylonského zajetí, můžeme se domýšlet, že k tomu mohly být dva důvody. Prvním důvodem k pláči byla možná radost nad tím, že zase slyší všechna slova Boží, že konečně po dlouhé době babylonských lží a žvástů je slyšet slovo pravdy a naděje. Druhým důvodem mohlo být, že když uslyšeli slova Hospodinova, otevřel se jim pohled do minulosti a vzpomněli si na svá selhání, na svou nevěru a hřích, které je přivedly do Babylóna.

Zákon přinesl s sebou z Babylóna kněz Ezdráš. Vystěhovalci tam v době zajetí horlivě spisovali a sbírali posvátné texty a tak vytvořili jádro sbírky, kterou dnes známe jako Starý zákon. Vynaložili na to veliké úsilí, protože mnohé vzalo za své při dobývání chrámu, leccos museli skrývat před slíděním; byl to takový samizdat základních biblických textů, především Tóry.

Teď jsou shromážděni v Jeruzalémě na prostranství před Vodní branou. Chrám je dosud v troskách a lépe na tom není ani samo město. Jejich vnější poměry byly po tom, co předcházelo navýsost nejisté a chudé.

Kněz Ezdráš jim četl slovo Boží. Všechen lid pozorně naslouchal. Kraličtí to hezky přeložili: „Uši všeho lidu obráceny byly ke knize Zákona.“ Ezdráš jen četl. Nepřednášel krásně vypracované kázání. Jen četl a oni naslouchali. Neusínají, nemyslí na to, kdy už to čtení skončí a oni půjdou dělat něco užitečnějšího nebo chytřejšího. Vědí, že teď naslouchat Hospodinu je to nejpotřebnější. A když Ezdráš dobrořečil Hospodinu, všichni odpovídali: „Amen, Amen“, padli na kolena a Hospodinu učinili poklonu tváří až k zemi. Teprve potom Levité vysvětlovali lidu, co toto slovo znamená, aby všichni rozuměli jeho smyslu a věděli jaký záměr s nimi Hospodin má do budoucnosti.

Kdybychom se s nimi chtěli srovnávat, zjistili bychom, že my jsme docela jiní. Naše minulost bývá někdy také nazývána babylónským zajetím a události, které byly před dvanácti lety návratem z nesvobody ke svobodě. Naše uši nejsou však obráceny ani k moudrosti a dobrým mravům našich předků, natož pak ke knize Božího zákona. To je s námi jinak.

Náš Jeruzalém nebyl v troskách jako ten za časů navrátilců a vnější poměry nebyly a nejsou tak zlé jako tenkrát. My jsme jistě také obrátili svou pozornost k něčemu jinému než nám nabízel Nabuchodonozor, ale k něčemu jinému neznamená vždy k dobrému a rozumnému. Naše pozornost se spíš obrátila k tomu, jak co nejvíce vydělat peněz (spíš jak nejlépe ukrást i to, co je přikováno), jak získat víc moci, jak odrovnat případného konkurenta a jak se vůbec co nejvíc hmotně zajistit. Škoda, že se těm tehdejším lidem nepodobáme.

Co ještě tehdy židy tolik dojímalo při četbě Zákona? Jistě ne to, že v něm byly náboženské a morální předpisy. Dojímalo je to, že Zákon byl textem smlouvy a smlouva, kterou s nimi Hospodin uzavřel – to byla záruka jejich bezpečnosti. Přes všechen jejich hřích, kterého se kdy dopustili, Hospodin na ně nezapomněl. Byl s nimi i v Babylóně a z Nabuchodonozorovy nadvlády nad nimi učinil nástroj svého očisťujícího soudu. Při návratu pociťovali, že se znovu naplňuje hříchem porušená smlouva a to znamená, že Hospodin se slitovává a odpouští Jejich návrat z beznadějné situace babylónského exilu byl událostí, v níž se smlouva prosadila a naplnila. Izrael ani v tomto hrozném prostředí nezanikl a židé neztratili víru. Ztratili – a to bylo přece dobře – svou někdejší nevěrnost, když se přizpůsobovali pohanskému okolí v domnění, že politika přizpůsobivosti může něco zachránit. Teď ale, ač zdecimovaní, mohli pokračovat. Věděli, že to všechno je dílem Hospodina smlouvy, toho, který je Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým.

Slovo Boží, kterému naslouchali, nezůstalo bez odezvy. Následující devátá kapitola to potvrzuje. Tam totiž čteme, že „stáli a vyznávali své hříchy i nepravosti svých otců“ (9,2), a modlili se: „Nyní tedy, Bože náš, veliký, mocný a budící bázeň, který zachováváš smlouvu a milosrdenství, nepokládej za málo všechny ty útrapy, které dolehly na nás, na naše krále, předáky, kněze a proroky, na naše otce a na všechen tvůj lid od doby asyrských králů až dodnes“ (9,32). Činili pokání.

Jsme v době postní, dnes je druhá neděle zvaná „Reminiscere – Pamatuj“, podle šestého verše 25. žalmu. Je to období, které se zaměřuje na pokání a následnou obnovu toho, co uvnitř naší duše, a také v okolí našeho života, bylo pokaženo hříchem. Nehemiášova kniha nám ukazuje, že bez Pána Boha, bez jeho slova nelze něco podstatného udělat. Skutečná obnova musí jít do hlubin, musí začít od základů. V Nehemiášovi čteme, že se postili a posypávali prstí. Byl to starodávný způsob, jak dát pokání viditelnou podobu. Daleko důležitější však bylo, že pokání se netýkalo pouze lidí žijících, tedy přímých účastníků, ale že zahrnovalo i pokolení předchozí. Probírají jeden úsek za druhým ze svých dějin. Odkrývají vrstvu za vrstvou a nikoho a nic nevynechávají. K tomu je přivedlo slovo Hospodinovo, jak je četli v knize Zákona.

Nám se možná bude zdát, že to na ně bylo moc. Je nám zatěžko pochopit, proč právě tuto hromádku zubožených navrátilců Pán Bůh zkrušil a navštívil smutkem pokání. Zdá se nám, že už byli pokořeni dostatečně. Cožpak nestačily jejich vlastní hříchy? Bylo třeba předkládat jim hříchy jejich otců? Muselo se jim přidávat?

Pán Bůh je ale nechtěl trápit. Pokání není trápením. Pokání je určitý způsob uzdravování, je to způsob léčby. Je jistě bolestné, ale je lékem. V Novém zákoně nazývá Jan Křtitel, a podobně i Ježíš, pokání ovocem: „Čiňte ovoce hodné pokání.“ Ovoce přece není něco negativního, ovoce je k jídlu, něco, co živí a občerstvuje.

Přesto se neubráníme otázce, proč po tom všem, co zakusili, je slovo Hospodinovo vede k tak hlubokému pokání. Není lehké na to odpovědět. Svádí to ke „zbožné“, ale docela falešné odpovědi: Pán Bůh nám to tak uložil a nemůže to být jinak. Takovým řešením se dostaneme do slepé uličky. Mnohdy v ní vězíme a nemůžeme z ní ven. To je ovšem naprosté nepochopení. Vždyť právě pokání, o kterém je tady řeč ukazuje na něco jiného. Pán Bůh nechtěl a nechce, aby bylo zle. To je jen a výlučně lidská vina. Kam paměť sahá, vždycky byla vina jen a jen a zcela zřejmě na lidské straně, kdežto milost a slitování byly vždycky stejně výlučně a zřejmě na straně Boží. Pán Bůh chtěl, a činí to dodnes, dovést svůj lid k tomuto poznání, že nelze spoléhat na naše postřehy, na lidská východiska, na náš způsob léčení, ale jen na něho. Až sem byl lid doveden čtením Zákona.

Šlo o zásah shůry. Něco takového nelze zorganizovat a inscenovat. To, že tam bylo takové shromáždění, že pozorně naslouchali slovu Božímu, to není dílo obratného organizátora nebo řečníka, nýbrž jedinečné a zázračné jednání Boží. Bůh naplnil smlouvu. I to vysvětluje, proč byli tak dojati.

Je to příběh, který je dnes svou zvěstí určen nám. Obrací nás k Ježíši Kristu. My jsme také spoléhali a spoléháme na mnoho našeho lidského. Spoléháme na znalosti, na vědění, na šikovnost. Spoléháme ovšem také na „zbožnost“, na bohoslužebný provoz, na své theologické znalosti. Spoléháme na tradici, na svá slavná období. Spoléháme i na cosi, co přece musí být v člověku někde ukryto a co se musí probudit. Pán Bůh nás chce ale dovést k jednomu jedinému: spolehnout se jen a pouze na něho. Spolehnout se na jeho milost, jak nám ji daroval v Ježíši Kristu. On je přece Slovo, které se stalo.

Při čtení jsme slyšeli ze 4. kapitoly Lukáše: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Zde je poslední, vrcholný cíl, smysl a účel toho, co se v Písmu zvěstuje, co je obsahem Božího slova. Stalo se to, co je v bibli zvěstováno. Stalo se slovo Hospodinovo.

Amen.

— jvor —