Podobenství o rozsévači a rozdílné půdě
Neděle Devítník (Septuagesimae)
Lidé se k Ježíšovi scházeli ve velkých zástupech a přicházeli z mnoha měst. Mluvil k nim v podobenství:
„Vyšel rozsévač rozsívat semeno. Když rozsíval, padlo některé zrno podél cesty, bylo pošlapáno a ptáci je sezobali. Jiné padlo na skálu, vzešlo a uschlo, protože nemělo vláhu. Jiné padlo doprostřed trní; trní rostlo s ním a udusilo je. A jiné padlo do země dobré, vzrostlo a přineslo stonásobný užitek.“To řekl a zvolal:„Kdo má uši k slyšení, slyš.“
Lukáš 8,4–8
Ke zvěstování Božího slova nám dnes poslouží známý a mnohokrát vykládaný oddíl. Přesto nás znovu a nově oslovuje, protože slovo Písma je slovem živým a tam, kde se mu naslouchá s očekáváním na slovo Boží, Pán Bůh se už postará, aby nás oslovilo.
Hlavní postavou je rozsévač, který vychází ze svého domu za prací na pole. Je zřejmé, že jím je Ježíš a že v něm přišlo Boží království. V pozdější době, a tak tomu můžeme rozumět i pro současnost, by rozsévačem mohl být apoštol nebo nějaký jiný kazatel evangelia, protože ti, kteří jsou povoláni ke zvěstovatelské službě zvěstují slovo, které není a nesmí být jejich slovem, ale musí zůstat slovem jejich Pána. Není to naše slovo, ale je to slovo Boží.
Evangelista nám podává zprávu, že se „k Ježíšovi scházeli lidé
ve velkých zástupech a přicházeli z mnoha měst.“
Je to
pochopitelné. Ježíš strhoval lidi radostnou zvěstí o příchodu Božího
království. Je ale velice pravděpodobné, že si někteří lidé tuto zvěst vykládali
po svém, respektive měli své různé představy o tom, co Boží království
znamená, co jim přinese, jaké bude a jaké bude jejich místo v něm. Také
v náboženství může hrát svou roli bujná lidská představivost. Ježíš proto
chce ukázat, co je skutečně království Boží a nechce zastírat, že to s ním
je jinak, než si možná mnozí představují. Proto vypravuje podobenství.
Máme-li porozumět Ježíšovu příběhu, měli bychom vědět, že v Palestině se někdy nejdříve selo a teprve potom se zrno zaorávalo. Takže by nás nemělo překvapit, že některé zrno padlo podél tvrdé, vyšlapané cesty a ptáci je sezobali, jiné padlo na tenkou vrstvu půdy, pod kterou byla skála, vzešlo a uschlo, protože nemělo vláhu a jiné dopadlo mezi trní, kam se při zaorávání oráč nedostal, a trní je udusilo. Důležité je, že Ježíš nijak nezastírá, že se zvěstí o království Božím to nebude snadné, že budou velké ztráty. Vždyť je tu vylíčen trojí nezdar. Tři čtvrtiny práce těch, kteří Ježíše následují a zvěstují Boží slovo, přichází nazmar.
My to přece dobře známe. Jsou lidé, kteří jsou podobní té tvrdé a udusané
cestě. Nic nepřijímají, na nic nereagují, slovo Boží nevnímají a zůstávají
k němu hluší. Můžete se snažit vysvětlit jim to, můžete přinášet jeden
argument za druhým a rozbíjet falešné předsudky. Můžete hovořit o svých
vlastních zkušenostech, o potřebě zušlechťovat duši a nic, naprosto nic
z toho nepřijímají. Jejich rozum to nevnímá, tvrdé srdce nepřijímá, jako by
ty otázky po smyslu života, což úzce souvisí s Ježíšovým evangeliem, ani
neexistovaly. Ježíš říká, „přichází ďábel a bere slovo z jejich
srdcí, aby neuvěřili a nebyli zachráněni“
. Tohle nesmíme přehlédnout,
jinak bychom se snadno stali moralisty. Je to satan, pomlouvač, zpochybňovatel a
svůdce, který bere slovo evangelia z jejich srdcí. Počíná si velmi
rafinovaně a přichází v rozličných, na pohled někdy přitažlivých
podobách.
Podobně je to s těmi, u nichž je zrno zaseto na skalnatou půdu. Napřed slovo slyší a třeba ho s radostí a se zájmem zprvu přijímají, slovo vzejde, ale uschne, protože nemá dostatek vláhy. Tady bychom se však měli zamyslet nad sebou, zda na nedostatku potřebné vláhy nemáme podíl, když zapomeneme zalévat. To zalévání je v tom, že jsme připraveni být jim nablízku, když jsou vystaveni času pokušení, abychom je posílili v odvaze pokušení odolat, aby mu nepropadli a tak neodpadli. Vždycky se budeme potýkat s tím, co je snazší a lákavější než je úzká stezka následování Ježíše Krista. Záleží proto na tom, aby sbor takové lidi podržel. Jakkoli si církev zaslouží kritiku, není dobré její úlohu zpochybňovat. Je-li znakem církve podle reformačních vyznání na prvém místě zvěstování slova, potom k tomu patří také péče o dobré vzdělávání ve znalosti slova. V téhle souvislosti byl vysloven moudrý názor, že je lepší mít třeba pochybnosti, klást nepříjemné otázky než vzplát a za chvíli zhasnout.
I to, že někteří jsou podobni trní, kam slovo zapadne, ale trní je nakonec zadusí, dobře známe. Možná, že je to záležitost dnes zvlášť aktuální. Vábivost co největšího zisku, chtivost získat co nejvíce věcí, a s tím spojená ustaranost, nemusí být jen chtivostí věcí materiálních. Jsou přece pokušení stát se prvním, nejlepším, nejkrásnějším a stanout na výsluní obdivu. V tom je stále přítomné akutní nebezpečí ohrožení víry, až i možnost odpadnutí. A není jimi udušeno jen slyšené a přijaté slovo, nýbrž přímo i sami lidé. Nejenže nepřinášejí ovoce slova, ale ochuzují a pustoší svůj vlastní život. Evangelium nehlásá askezi, pouze chrání člověka před démonskou posedlostí, která činí vyžití jediným smyslem života.
Třikrát byl vylíčen nezdar, ale teď dochází ke zlomu, který až překvapí. Je to dobrá půda, v níž zaseté zrno vzroste a přináší stonásobný výnos. Přesahuje všechny dosavadní zkušenosti a očekávání. Je to slovo určené těm, kteří jsou sklíčeni dosavadním nezdarem. Je to slovo o Božím zázraku, o zázraku království Božího. A my ho potřebujeme slyšet, protože jsme sklíčeni mnohými nezdary, jsme deprimováni neúspěchy. Ano, tak to je s námi faráři, tak to je s církví a tak je to i s vámi, kteří třeba rovněž nemáte úspěch; zvlášť to bolí, když jde o vaše nejbližší. Ale tady je nám zvěstováno, že moc Božího slova je taková, že ta jedna čtvrtina přinese užitek stonásobný. Království Boží se prosadí i přesto, že to zpočátku vypadá dost špatně.
Když se káže slovo Boží, pokračuje dílo rozsévače Ježíše Krista. Je pravda, že posluchači jsou vydáni mnohým pokušením, pochybnostem a zkouškám. Mnozí jsou půdou, v níž slovo Boží nezakořenilo. To není řečeno proto, abychom nad nimi vynášeli soud. Spíš je to takové nastavené zrcadlo, abychom při pohledu do něj se ptali sami sebe na to, jak si stojíme a také proto, abychom si položili otázku, zda nejsme sami příčinou toho, že z některých lidí se stala půda, v níž se slovu nedaří.
Je nám tu také řečeno, že evangelium nemá ve světě stoprocentní úspěch.
Vždycky byli a budou ti, v jejichž srdci slovo nezakoření, kteří je
nepřijmou. Vždycky ale budou také ti, kteří slovo přijmou a zaseté slovo přinese
několikanásobný užitek. Proto máme a smíme být svědky víry. Evangelium Lukášovo
dává na zvěstování slova zvláštní důraz, větší než ostatní, protože patří
k církvi, která je misijně zaměřena. Naše reformační vyznání, když
vyjmenovávají znaky církve, dávají na první místo právě kázání a učení evangelia
vycházejícího ze svědectví Písem. Berou tak vážně to, co je vyjádřeno i ve
Skutcích apoštolských, kde čteme: „Bohu se nebude líbit, jestliže my
přestaneme kázat slovo Boží a budeme sloužit při stolech. Proto, bratří, vyberte
si mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a
pověříme je touto službou. My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas
modlitbě kázání slova“
(Sk 6,2–4). Dnešní oddíl je také o tom,
že znakem církve je kázání Božího slova.
Amen.
(použita exegeze z Agendy „Kážeme Krista“) — jvor —