Jsme jenom služebníci
Neděle v mezidobí (po Trojici)
7 Řekne snad někdo svému služebníku, který se vrátil z pole, kde oral nebo pásl: „Pojď si hned sednout ke stolu“? 8 Neřekne mu spíše: „Připrav mi něco k jídlu a přistroj se k obsluze, dokud se nenajím a nenapiji; pak budeš jíst a pít ty!“? 9 Děkuje snad svému služebníku, že udělal, co mu bylo přikázáno? 10 Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: „Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit“.
Lukáš 17,7–10
Podobenství se vyznačuje několika zvláštnostmi. Zmiňme nejprve tu, která je formální: podobenství je označováno jako singulární, vyskytuje se pouze v evangeliu podle Lukáše. Další zvláštností je, že nelze docela přesně určit koho chtěl Ježíš oslovit. Souvislost s dalším textem ukazuje na učedníky, ale na druhé straně lze namítat, že mezi učedníky nebyli sedláci, kteří měli pole a otroky a tak bezprostředně neznali situaci, která je tu popisována. V tom případě by snad bylo na místě použít jiného příkladu. Je ovšem možné domnívat se, že Ježíš pronesl podobenství k zástupu lidí, v němž mohli být i jeho protivníci z řad farizeů. Zdá se to být pravděpodobné, protože právě oni považovali plnění povinností ustanovených Zákonem za svou přednost a byli mezi nimi i hospodáři.
Je tu ale ještě jedna záležitost, která je vzbuzuje otázky v našich očích. Nám dnešním lidem se může zdát, že Ježíš schvaloval institut otroctví, nebo se od něho přinejmenším nedistancoval. Můžeme si myslet, zda by jednání pána nebylo správnější, kdyby služebníkům navrátivším se z pole přiznal nejprve potřebu přestávky, osvěžení a nasycení před další činností. Jak mohl Ježíš užít takový příběh a aspoň nenaznačit, že ten pán mohl být přece uznalý a laskavější, než jak se nám jeví?
Ty první dvě zvláštnosti jsou pro naše poučení, ale nemají nějakou zvláštní důležitost. Ale zmiňuji je, protože by se mohla vyskytnout výtka na Ježíšovu adresu. Ta poslední zmíněná otázka a jistá výhrada vznikla nedorozumění. Dnešními měřítky – které koneckonců jsou důsledkem toho, že naše sociální vidění a uvažování bylo vytvářeno křesťanskou zvěstí – nelze posuzovat dobu, od níž nás dělí 2000 let. Tady nejde o to, zda Ježíš schvaloval nebo neschvaloval otroctví, nýbrž že použil příklad s tehdejšího každodenního života.
Nuže, jaký je záměr tohoto podobenství? Proč je Ježíš vyprávěl a koho měl na mysli?
Z jiných míst Nového zákona víme, že mnozí Ježíšovi současníci, zejména
farizeové, měli za to, že když splní všechna nařízení Zákona, mají nárok na
zvláštní ocenění. Takovéhoto myšlení nebyli prosti ani Ježíšovi učedníci.
Markovo evangelium nám odhaluje, že Jakub a Jan, snové Zebedeovi, toužili po
tom, aby měli v Božím království nečestnější místa. Měli za to, že si lze
činit nárok na odměnu: „Přistoupili k němu Jakub a Jan, synové
Zebedeovi, a řekli mu: ‚Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě
požádáme.‘ Řekl jim: ‚Co chcete, abych vám učinil?‘ Odpověděli
mu: ‚Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici
v tvé slávě.‘“
(Mk 10,35–37). Jinde,
v podobenství o dělnících najatých na vinici (Mt 20,1–16), se zlobí ti, kteří přišli dříve a
mají tedy větší zásluhu na vykonaném díle, že jejich práce není dostatečně
oceněna. Oni přece měli dostat víc, než ti, co přišli po nich. A je tu také
Petrova otázka: „Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou! Co
tedy budeme mít?“
(Mt 19,27).
Sem míří Ježíš svým podobenstvím. Jeho záměrem je ukázat, že nároky na
zvláštní ocenění nejsou na místě před Bohem; před ním nemáme na nic nárok.
(Zdůrazňuji před Bohem, před lidmi nárok na spravedlivou odměnu máme.) Nemáme se
ptát, co dostaneme za to, co vykonáme. Vše máme konat s vědomím, že jsme ve
službách Božích. Sloužit je naše povinnost. Ať vykonáme sebevíc, nikdy to není
víc, než to, co pro nás vykonal Bůh v Kristu. Jsme v postavení
služebníků, náš čas, schopnosti a síla mají patřit jemu. Vždyť to je to, co jsme
od něho dostali. Není možné ukončit službu s tím, že už bylo vykonáno dost.
Můžeme udělat méně, ale nemůžeme udělat víc než máme. Co jsme od Pána Boha vzali
je jeho dar, který jsme si nezasloužili a tak nedáváme nic, co jsme od něho
nedostali. Apoštol Pavel připomněl v Ř 9,14–16: „Co tedy řekneme? Je Bůh
nespravedlivý? Naprosto ne! Mojžíšovi řekl: ‚Smiluji se, nad kým se
smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.‘ Nezáleží tedy na tom, kdo
chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává.“
Vyprávěním podobenství mluvil Ježíš ke svým posluchačům a také do situace první církve. Už tehdy přišly otázky: Je Petr a apoštolové na stejné úrovni s těmi, kdo se k Ježíšovi přidali později nebo jim náleží přední místo v církvi? Jak se dívat na ty, kteří s ním nechodili od počátku? Je to snad jejich nedostatek? A jak k tomu přijdou ti, kdo od počátku tvořili společenství prvních vyznavačů, a nesli i riziko vyplývající z jejich přiznání se k Ježíšovi, vzhledem k těm, kdo se přidali až ke konci svého života?
Jsou to ale také naše otázky. I dnes se setkáváme s lidmi, kteří uvažují podobně. Podobenství mluví na dvě strany. Je slovem k nám, kteří patříme takříkajíc k tradiční církvi. Mnozí se můžou vykázat tím, že od dětství patří do církve, že v ní celý život slouží a namáhají se. Často převzali úkol služby už od svých rodičů. Je tu dlouhá tradice věrnosti, a je to dobrá tradice. A kolik překážek a nesnází museli tito bratří a sestry překonat. Museli čelit pohrdání, posměchu, intrik a skrytého či otevřeného nepřátelství těch, kteří stojí na straně nepřátel křesťanství. Je mnoho těch, co kvůli svému vyznavačství ztratili zaměstnání, nemohli studovat nebo přišli o slibnou kariéru. Kolik statečnosti v sobě museli vybojovat v čas nepřízně, protože se nestyděli za evangelium Kristovo, zatímco jiní víru zapřeli, usnadnili si život, měli se lépe a vyznavače společensky předběhli. A kolik je jen těch, co se nad stavem církve z lásky k Boží věci trápili? Kolik úpěnlivých proseb a modliteb. Není jim ukřivděno, když jiní přišli později? A nepatří jim snad více a nemají mít zvláštní postavení?
Učme se od Ježíše, který byl tichý a pokorného srdce a buďme jako
služebníci, kteří řeknou: „Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co
jsme byli povinni učinit“
. Takoví služebníci pak uslyší: „To
dobře služebníci věrní. Nad málem jste byli věrní, nad mnohem vás ustanovím.
Vejděte v radost svého Pána.“
Podobenství se ale obrací i na ty, kteří přišli později, ale stavějí do popředí jiné své „zásluhy“. I s takovými se setkáváme. Zdůrazňují svou probuzeneckou zbožnost, množství svých modliteb, neproblematičnost své víry a také třeba počet přečtených biblických kapitol či množství vykonaných shromáždění. Bývají přesvědčeni, že jsou Pánu Bohu blíž, že pro něho více konají, takže to převažuje všechny ostatní. Někdy se dokonce tváří, jako by měli přímou linku k Pánu Bohu a vlastnili Ducha svatého. I oni by měli vědět, že nečiní více než to, co jsou povinni učinit.
Těm prvním je řečeno v podobenství o dělnících na vinici, že i když se někdo namáhal a přišel dříve, je věcí Pána, jakou obdrží odměnu. Těm druhým se řečeno v jiném podobenství, že nezáleží na tom, zda dostaneme pět, tři nebo jednu hřivnu, ale zda jimi těžíme nebo je necháme ležet ladem. A oběma pak to dnešní podobenství říká: „Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ‚Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit‘“.
Amen.
— jvor —