V Kristu Bůh sestoupil ze své slávy za člověkem

Vánoce 2012

8 V té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. 9 Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. 10 Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. 11 Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.“

15 Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ 16 Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. 17 Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. 18 Všichni, kdo to slyšeli, užasli nad tím, co pastýři vyprávěli.

20 Pastýři se pak navrátili oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.

Lukáš 2,1–20

Vyprávění o Ježíšově narození je svědectvím o události naplnění Boží cesty za člověkem.

Už ve Starém zákoně čteme o Bohu, který provází svůj lid a je mu stále nablízku. Ale mezi Bohem a člověkem je příkop, propast způsobená lidskou vinou, hříchem, kterou nikdo z lidí nemůže překročit. Nemůžeme jít k Bohu, ale Bůh může k nám. V Ježíšově příchodu na svět je přes tuto propast položen most. A teď, skrze Ježíše Krista, na druhou stranu můžeme. To je jádro evangelia, tohoto dobrého poselství o tom, že Bůh smířil svět sám se s sebou.

Obě, tzv. vánoční vyprávění, v ostatních spisech NZ nenalezneme. Jsou jen v evangeliu podle Matouše a Lukáše. Zprvu to pro ranou církev nebylo podstatné. Centrem kristovské zvěsti je událost velikonoční: kříž a vzkříšení. Proto největšími svátky jsou Velikonoce. Ale později bylo třeba se Ježíšovým narozením zabývat, aby zvěst o něm nebyla zkreslena. Existovala totiž nepravá evangelia.

Už tehdy se vyprávěly legendy o svatém chlapečkovi, který si z hlíny dělá skřivánky a vrabečky a z ruky je nechává oživlé odlétat. I lev před ním pokleká. Svému pěstounovi Josefovi v tesařské dílně prodlužuje krátké prkno na potřebnou délku a jinými dalšími zázraky udivuje své okolí. To se skutečným Ježíšem z Nazareta nemělo naprosto nic společného a tak vznikly dva příběhy, které uvádějí věci na pravou míru.

Král Herodes a císař Octavianus, zvaný Augustus, tu nejsou zmíněni náhodou. Je tak pověděno, že Ježíš se narodil v určité době, je historickou postavou. Jeho story je history. Je to postava, která patří do dějin. Je podtrženo jeho lidství, neboť je poddaným krále, který se svolením císaře vládne nad judskou krajinou a poddaným císaře, který nařídí sčítání lidu. Ježíš nemá žádného tělesného strážce a je v nebezpečí, že bude na rozkaz tohoto krutého a přitom zbabělého judského vladaře zabit. Také Josef a Maria jdou do Betléma, protože vyšlo císařovo nařízení o sčítání lidu a matka Spasitelova nemá žádné privilegium, aby se nemusela této, několik dní trvající cesty zúčastnit. Výjimka pro ni neexistuje. Tak dávají evangelisté do protikladu mocné tohoto světa a bezbranné dítě obvinuté plénkami a ležící v jeslích. Apoštol to vyjádří slovy: „že nám byl ve všem podobný, kromě hříchu.“

Evangelium začíná slovy: „I stalo se v těch dnech.“ Evangelista Lukáš znal dobře Starý zákon a naučil se odtud stylizovat a utvářet příběh Nové smlouvy. Kdykoliv se totiž objeví toto „i stalo se“ znamená to, že jde o zvlášť významnou událost. Vypadá to, jako by tou událostí mělo být nařízení císařovo. To je přece důležitá věc, tím spíš, když ji nařídí císař, který není jen tak obyčejným panovníkem. Vždyť se jmenoval Octavianus a přídomek Augustus znamená, že je hoden vzývání, že je božský. Titul vrcholného vladařského důstojenství a ctihodnosti císaře si přece zasloužil, vždyť zachránil Řím před rozvratem. Tak mnozí smýšleli a očekávali od něj další veliké věci.

Pro judský lid je to urážející a rouhavý počin. Izrael je lidem Božím a patří jen Hospodinu a podle Zákona sčítání lidu mohli učinit jen ti, které Bůh pověřil. Ale všechny národy světa patří pouze Hospodinu. Ostatně právě když imperátor vyhlašuje své vševládné nároky, vstupuje do světa jeho vlastní Pán. Prostřednictvím císaře Augusta a krále Herodesa – přihlédneme-li k Matoušovi – jejich mocenských rozhodnutí si Hospodin prosazuje svůj plán. Je v tom zachycena jeho skrytá, ale skutečná svrchovanost nade všemi pány, ano i kus láskyplného humoru. Jako by se z dálky ozýval Hospodinův smích z Žalmu druhého: „Ten, jenž trůní na nebesích, se směje, Panovníkovi jsou k smíchu.“ Směje se jejich pýše, nadutosti i moci a naivní představě, že oni jsou pány světa, že mají poslední slovo. Vůči tomuto mocnému, božskému vladaři, který disponuje vší světskou mocí, stojí v dítěti Ježíšovi Boží pomazaný, jenž jediný je hoden vzývání. Nejpamětihodnější soupis v dějinách, a císaře Augusta, Bůh použije k uskutečnění svého plánu spásy.

Pozornosti si zaslouží také pastýři, jejichž bezprostřední reakcí na příchod anděla byla veliká bázeň. Každý z nich měl něco na svědomí a zjevení anděla chápali jako čas Božího soudu. Ale andělovo poselství zní docela jinak a překvapí je: „Nebojte se, neboť zvěstuji vám radost velikou, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán v městě Davidově.“ Žádné vyčítání, žádné známkování, žádné účtování spáchaných provinění, trestní rejstřík může být čistý, zápisy v něm budou vymazány. Je čas radosti, veselosti. Je čas vysvobození, je čas naděje, neboť v Kristu přišel zachránce, aby spasil, co bylo zahynulo. To je vánoční evangelium, ústřední bod celého příběhu, této Boží story v lidské history.

Pastýři šli do Betléma, aby spatřili toho, který byl poslán pro spasení jejich i všech lidí a vydali tam svědectví o tom, co jim bylo oznámeno andělem. Odtud pak šli ale dál a rozhlašovali, co jim bylo pověděno o tom dítěti. Nenechali si to pro sebe, neuzavřeli se do malé pastýřské komunity, kde by se nábožensky opájeli zážitkem z toho, co jim anděl oznámil a ze zpěvu nebeských zástupů, které provolávaly slávu Bohu. Pastýři rozhlašovali, co jim bylo pověděno o tom dítěti.

Děláme to my? Zapalujeme svou vírou a příkladem svého života druhé? Umíme je nakazit svou radostí?

Lidé prý o tyto věci nestojí. Jistě jsou takoví, kteří pohrdají vším duchovním a nic, dočista nic, jim není svaté. Ale je i mnoho takových, kteří cítí, že život bez duchovní náplně je zploštělý a prázdný, že život bez vyššího posvěcení a zaměření je smutný a chudý. Hledají proto životní jistotu, pevné zakotvení, smysl života a nasycení duchovního hladu. Stále častěji se setkáváme s takovými případy. Jistě to je svým způsobem i reakce na příliš zmaterializovaný, přetechnizovaný a přecivilizovaný způsob dnešního života. Lidé proto prahnou po něčem jiném, co by nějak vyvážilo jejich čistě hmotnou a pozemskou orientaci. Nuže – takovým přemýšlivým, hledajícím a toužícím – služme k víře a otevírejme jim srdce pro ty věci, které dosud nepoznali.

Pastýři se pak navrátili od jeslí ke svým stádům. „I navrátili se pastýři, velebíce a chválíce Boha.“ Tedy – nešli a nezaložili nějakou sektu, nezaložili tajnou společnost, ani klášter, kde by si za zavřenými dveřmi sdělovali své zážitky. Nic takového! Setkání s Ježíšem je neodvedlo od života, neuvedlo je do mystického vytržení, nýbrž oni se z Betléma navrátili ke své každodenní, všední práci. Ale byli jiní! Byli bohatší o jedno velké poznání. Myslím, že se to prakticky projevilo asi tak, že kupříkladu ten pastýř, který až do té doby kradl, přestal krást, a ten, který byl surový na své ovce, přestal je bít, a ten, který zanedbával svá stáda, byl najednou o ně dbalejší, a ten, který nemluvil se svým kolegou, šel a smířil se s ním. Takové praktické důsledky musí totiž nakonec vždycky naše víra mít, jinak je klamem, iluzí, něčím, co si jen namlouváme.

Pastýři se tedy vrátili od jeslí ke své práci vyměněni. A já nevím, bratři a sestry, zda bychom si mohli přát vůbec něco většího a lepšího než to, abychom se i my od všeho toho, co o Vánocích okoušíme, vrátili ke své každodenní práci vyměněni, zbohaceni, plni touhy žít lépe a opravdověji, a to právě proto, že jsme se setkali s Kristem. O to přece o Vánocích jde: setkat se s Kristem. My se můžeme zajisté potěšit o těchto svátcích ledasčíms: koledami, stromkem a ostatními příjemnými věcmi, jež jsou nám – přiznejme si to – každoročně vždy znovu milé. Proč ne? Ale nesmíme na nich ulpět, nesmíme se s nimi spokojit.

Dovolím si opravit známé heslo Václava Havla. V události Kristově už pravda a láska zvítězily nad lží a nenávistí.

Pane Ježíši Kriste, obnov našeho ducha svým svatým Duchem, abychom i my změnili své smýšlení, naslouchali slovu tvého Otce, ptali se na jeho vůli a byli poslušni jeho přikázání. Amen.

— jvor —