Poslední den roku 2012

Silvestr 2012

1 Chvalte, Hospodinovi služebníci, chvalte jméno Hospodina! 2 Jméno Hospodinovo buď požehnáno nyní i na věky.

3 Od východu slunce až na západ chváleno buď jméno Hospodina. 4 Hospodin je vyvýšen nad všemi národy, nad nebesa strmí jeho sláva.

5 Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, jenž tak vysoko trůní? 6 Sestupuje níže, aby viděl na nebesa a na zemi.

7 Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka 8 a pak ho posadí vedle knížat, vedle knížat svého lidu.

9 Neplodnou usazuje v domě jako šťastnou matku synů.

Haleluja.

Žalm 113

Třebaže víme, že čas je pojem relativní, a že letopočty určují lidé, přece jen je poslední den roku významný symbol. Nekončí totiž jen jeden rok v našem osobním životě, ale končí jedno období v životě a událostech celého světa. A to je důvodem k zamyšlení nad mnohými událostmi, nad osudy lidí, nad dobře prožitými, ale i pokaženými dny, nad radostí i smutkem.

To první, co jako věřící lidé máme učinit vyjadřují slova 113. žalmu. Máme Pána Boha chválit. Vždyť s námi byla jeho žehnající ruka, sytil nás, opatroval nás a potěšoval nás. Mluvil k nám ve svém slově a byl s námi i v těch mnohých nesnadných a bolestných hodinách, které nás také neminuly. Od něho jsme všechno přijali. Byl to on, kdo nám daroval další rok života, který se právě dnes za několik hodin změní v rok nový.

Pánu Bohu náleží celý náš život a všechny ty roky našeho života nám nedává jen proto, abychom je užívali, abychom je měli jen pro sebe a pro své potěšení a pro parádu. Pán Bůh nám každý rok života dává jako vzácnou hřivnu, abychom jí, co nejvíce vytěžili, abychom mu svým životem sloužili a jeho, svého Stvořitele, tak oslavili. Proto je dnešní den také příležitostí k tomu, abychom na závěr kalendářního roku před tváří toho, kterého nelze ničím oklamat, a před kterým nelze nic skrýt, také skládali účty. Na jednom místě v Písmu jsme dokonce vybídnuti k tomu, abychom tak učinili. Říká se tam: „Sám se sebou vejdi v soud před ním, a doufej v něho“ (Jb 35,14 kral.).

Jak to máme učinit? Jak může člověk před Bohem zpytovat své svědomí, vejít v soud sám se sebou? Tak, že zůstaneme v dnešním posledním dni roku 2012 u zdroje potěšení i napomenutí, u knihy, která nám Boží slovo zprostředkovává. Dnes je to žalm 113, který nás přivádí k modlitbě. Vždyť co jiného mohou znamenat slova vybízející nás, abychom chválili Hospodina a jeho jméno.

Žalmy dosvědčují, že modlitební život starozákonních Izraelců byl velmi pestrý. Při různých příležitostech rozmlouvali s Hospodinem. Modlili se doma, cestou do chrámu, když museli něco důležitého rozhodnout a nebo třeba na královském trůnu. Hovořili s Pánem Bohem, když se jim něco dařilo, ale i tehdy, když přišly nějaké černé dny. Žalmista dovede Pánu Bohu děkovat a chválit ho, ale také mu klást otázky a dokonce se s ním přít a ptát se ho, proč se vzdálil od svého lidu. Uprostřed modlitby přejde žalmista k napomínání těch, kteří se modlí s ním, jindy přijímá požehnání a zase sám žehná Hospodinu. Tak svědčí sbírka žalmů o tom, že rozhovor s Bohem je něčím samozřejmým a zároveň posvátným i v docela všední den, natož ve svátek. A právě tehdy, když člověk se takto modlí, a rozumí modlitbě jako rozhovoru s Bohem, se mu otevírá poznání sama sebe a dění kolem něj, které ovlivnilo jeho život. Výsledkem takového rozhovoru je, že to, co se mu zdálo beznadějné, tak docela beznadějné není, že i ty smutné události nebyly bez smyslu, že to, co se zdařilo bylo vlastně darem a požehnáním od Pána Boha, že nikdy Bůh člověka neopustil, i když tomu se zdálo, že je nepřítomen. Vposledu se tak takový modlitebník dověděl, že základ života, smysl života a cíl života je v rukou nejlaskavějších a nejspolehlivějších.

Tak je tomu i v tomto dnešním žalmu, který je ovšem především výzvou ke chválení. Při něm však žalmista má před očima Boha, který je vyvýšen nade všecky národy, je tak vysoko, že musí sestoupit níže, aby viděl na nebesa a zemi, a nejen aby viděl, nýbrž také proto, aby byl člověku nablízku a nuzného pozvedl z prachu a ubožáka vytáhl z kalu a toho malého, jinými přehlíženého človíčka posadil vedle knížat.

Co se asi otevíralo tomuto žalmistovi při modlitbě? Na jaké věci myslel? Vzpomínal snad na to, co Bůh znamenal a znamená v životě jeho a v životě lidu? Viděl svůj život ve světle Boží milující a odpouštějící ruky? Věřím, že ano. A věřím, že také každý z nás, když bude bilancovat svůj život s modlitbou, uvidí mnohé věci v jiném světle, než jak by je viděl jen svýma vlastníma očima. Hodně nám totiž pomůže, když budeme na svůj život hledět z odstupu, z širší perspektivy. Pak Pána Boha zahlédneme v událostech našeho života a pod zorným úhlem věčnosti uvidíme zřetelně jeho lásku a i to, co nás bolí bude mít jinou podobu.

Rozpomínáme se dnes na všecko, co jsme v tomto roce prožili. Střídaly se v něm události radostné a smutné. Chvíle klidu a pohody se střídaly s chvílemi starostí a sžírajících obav. Takový byl náš život. Je-li v tom stále ještě letošním roce něco, co se nám nevydařilo, pak bychom měli vědět, že na to měla vliv také naše minulost, ať už nedávná nebo vzdálenější. Právem si můžeme ztěžovat na morální a duchovní úroveň našeho národa, ale ta není výsledkem stavu v posledním období, nýbrž utvářela se pod vlivem dávných událostí, od těch nejstarších v našich dějinách, od dob pobělohorských, od dob obrozeneckých a přinejmenším od doby protektorátní až do chvíle konce komunistické totality. Stejně tak nedobré vztahy mezi námi a českými Němci se neutvářely od roku 1938, ale mají své kořeny již v 19. století.

Důležité však je, abychom se na to neohlíželi jako na něco, co bylo jen hříčkou náhody, že to bylo beze smyslu a že to nevedlo k žádnému cíli. Tak to není! Náš život je pod mocí svrchovaného Pána, který s námi má dobře promyšlený plán a to, co s námi zamýšlí, „jsou myšlenky o pokoji, nikoli o zlu“; chce nám dát naději do budoucnosti (Jr 29,11). Pán Bůh dobře ví, kdy nám má dávat radost a kdy nás má zatížit zkouškami. Nechtějme v těchto věcech rozhodovat sami, ani Pánu Bohu předpisovat. Vždyť jsme zpravidla tak krátkozrací, že ani nevíme, co nám prospívá a co škodí. Pán Bůh vidí dál a lépe. My často teprve dodatečně, při pohledu nazpět vidíme, že to, co jsme pokládali za nežádoucí trápení, a dokonce za křivdu, ukázalo se nakonec jako něco, co nám pomohlo. Prorok Izaiáš tuto zkušenost vyjádřil slovy: „Všecko, cokoli se dělo při nás, dělal jsi pro dobré naše“ (Iz 26,12 Kral.) Tak i tento rok můžeme končit s díkůčiněním, k němuž vybízí žalmista.

Nechci však přejít události nejbolestivější, odchod těch, které jsme měli rádi a po nichž zůstalo prázdné místo u štědrovečerního stolu a kteří s námi nevstoupí do nového roku a nového tisíciletí. Vzpomínáme na ně a je nám smutno. Ale ani tady nás Pán Bůh nezanechává nevyslyšené a opuštěné. Vždyť to, že pozvedl chudého z prachu a nuzného z kalu se naplnilo v Ježíši Kristu. Ještě víc než jen pozvednutí, protože smíme ve své víře přijmout tu jedinečnou zvěst, že ti, kteří spolu s Kristem zemřeli, budou s ním také žít. To není jen jakési slovo útěchy, nýbrž konstatování skutečnosti, která se naplnila ve vzkříšení našeho Pána, který vysoko trůní nejen nad nebem a zemí, ale také nad smrtí a její vládou. Amen.

— jvor —