Kristus jest, byl a přichází

Svátek jména Ježíš – Nový rok 2013

4 Jan sedmi církvím v Asii: Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází. 8 Já jsem Alfa i Omega, praví Pán Bůh, ten který jest a který byl a který přichází, Všemohoucí.

Zjevení Janovo 1,4 a 8

8 Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. 8 Nedejte se strhnout všelijakými cizími naukami. Je dobré spolehnout se na milost.

Židům 13,8–9

Vždy, když začíná nový rok, vstupujeme do období, které bychom mohli nazvat „terra inkognita“ – země neznámá. Rádi bychom nahlédli alespoň zběžně do toho, co se na nás chystá. Snažíme se odhadnout nebo spočítat záměry počasí, světových ekonomik, vlád velmocí – ale nějak se nám to příliš nedaří. Natož potom, kdybychom chtěli odhadnout, jak to bude s naším zdravím, s našimi vztahy, s celkovou atmosférou mezi lidmi ve světě i v našich rodinách. Něco se dá spočítat, něco odhadnout z opakované zkušenosti. Ceny spíš porostou, než by klesaly, my spíš budeme stárnout, než bychom mládli.

Začínáme ten letošní Nový rok slovy z poslední knihy Nového zákona. V první kapitole nás její pisatel Jan, Boží služebník a bratr křesťanů, pozdravuje slovy, kterými se i my zdravíme na počátku nedělních bohoslužeb a která jsou nám proto dobře známá: „Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází.“ Na konci svého spisu pak vyslovuje vroucí modlitební přání: „Amen, přijď, Pane Ježíši!“

Jsou to slova přímo určená na začátek roku, protože obracejí naši pozornost k tomu nejdůležitějšímu, že Kristus přišel, a že znovu přijde ve slávě, aby soudil živé i mrtvé.

Možná, že někoho napadne, že by ta slova měla mít jiný pořádek. Zdá se nám logičtější říci: Byl, jest a přijde. Proč je na prvním místě „který jest“ a teprve potom „který byl“? U této otázky bude naše první zastavení.

Pisatel knihy tak totiž vyznává, že Ježíš Kristus je živý a přítomný Pán církve a celého světa. Není to postava minulosti, na kterou si tu a tam vzpomeneme, abychom na ni zase zapomněli, nýbrž skutečně živý a přítomný Pán. Kdyby tomu tak nebylo, nemělo by žádný smysl, aby Jan psal své svědectví, protože by ani ti, kterým je adresováno nebyli Kristovou církví, ale nanejvýš náboženským spolkem či další odnoží judaismu, židovskou sektou. Ani to naše dnešní shromáždění by nebylo bohoslužbou a společenství kolem stolu by bylo jen ochutnávkou vína a chleba, ale ne večeří Páně. Mnohokrát jsme si zdůraznili, že církev je tam, kde přebývá vzkříšený Kristus ve svém domě, jímž jsme přece my, jak to napsal apoštol (Žd 3,6).

Někdy to ovšem s námi vypadá tak, jako bychom nebrali Kristovu přítomnost za zásadní věc pro svou existenci. Pravda je, že tváří v tvář mnoha bolestem a nesnázím, s nimiž se v životě setkáváme, pochybujeme o této Boží přítomnosti. Zdá se nám, že se věci nemění tak, jak bychom předpokládali. Naše okolí nám namnoze nerozumí, setkáváme se s těmi, kteří považují křesťanství za odbytou záležitost, za něco, co patří minulosti. Žijeme ve společnosti, která je převážně nevěřící a i ti, kteří jsou tzv. sympatizanty jsou jen těmi sympatizanty a nic víc. To všechno naše pochybnosti ještě zesiluje. Vede nás to vposledu k tomu, že se přizpůsobujeme daným okolnostem. Namísto toho, abychom ještě více lpěli na evangeliu Kristovu a přiznávali se ke své víře, tajíme ji. Místo toho, abychom dbali na Boží přikázání, zříkáme se jich. Místo toho, abychom více poznávali svědectví Starého a Nového zákona, odkládáme bibli do té nejspodnější přihrádky a myslíme si, že ji nahradíme něčím jiným. A přitom by to naše nedůvěřivé nevěřící okolí bylo ledasčím překvapeno. Třeba tím, že už ve Starém zákoně je zadržení mzdy pokládáno za hřích.

Co když bude tento čas časem zkoušky? V 1P 1,6 n dokonce apoštol píše, že bychom se ze zkoušek měli radovat: „Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Kristus.“

Rok, který se před námi otevírá, je příležitostí k osvědčení naší věrnost, naší trpělivost a také našeho srdce. Kristus nám nepřestal být přítomen. On jest.

Že Kristus jest, to se projevuje mnoha způsoby. Vždyť se často kolem nás dějí zázraky. Jsou lidé, kterým evangelium změnilo život. Jsou ti, kteří nezištně a s neobyčejnou láskou slouží potřebným a opatrují je. Je to služba nemocným tělem i nemocným duše. Jsou lidé, kteří rozdávají radost, jejíž základ je založen v Kristově evangeliu. Vedle těch, kteří myslí jen na sebe a na svou moc či bohatství, jsou ti, kteří ač chudí, mnohé zbohacují svou moudrostí a laskavým srdcem. To všechno se děje proto, že „on jest“, jen my to často nevidíme.

Abychom mohli vyznávat, že „jest“, a mohli přijmout jeho milost a pokoj a v naději očekávat jeho druhý příchod, je důležité, že „byl“, že přišel. To je to druhé, co nám pisatel Jan chce připomenout. To nejdůležitější z toho je Kristův kříž a vzkříšení. V kříži je totiž naděje odpuštění a smíření s Bohem. Co bychom byli bez odpuštění? Čím bychom se mohli ospravedlnit? Jak bychom mohli předstupovat bez odpuštění před Boha, který je také spravedlivým soudcem? Často musím o tom přemýšlet.

Bůh ale přišel. Přišel v Ježíši Kristu, který nás svou obětí ospravedlnil a my už nemusíme k Bohu přistupovat s vědomím, že nemáme nic, čím se na jeho soudu ospravedlnit.

Bůh přišel. Nemusíme se dohadovat a domýšlet, kdo Bůh je. Dal se nám poznat, sám o sobě pověděl, kdo je, když se projevil uprostřed světa v Ježíši Kristu, který žil plný lidský život. Nepozval nás na cestu víry, aby nás ponechal na pospas pocitu nedostupnosti a neuskutečnitelnosti cesty k novému životu, nýbrž svou přítomností nám ukázal, v čem je moc proměňující víry. Slovo Boží, když se jím nechá člověk vést, je takovou mocí. To není moc, která je výsledkem našich schopností a možností – ty jsou spíš naší nemocí než mocí – to je moc Ducha svatého.

A on přijde. Zajisté, že přijde ve slávě a zajisté, že přijde jako soudce. Evangelium Lukášovo (21,20-28) se zmiňuje o konci všech věcí tak, že hovoří o znameních na slunci a na měsíci i na hvězdách, o soužení národů, bezradných, kam se podít, o strachu z očekávaného konce. Ale těm, kteří vyhlížejí druhý příchod je tam řečeno: „Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“

Ve zkouškách, které život přináší, v proměnách časů a ve všech oblastech života, v tom co přijde nemusíme se sklopenou hlavou a s ustaraným srdcem hledět k neznáme budoucnosti, ale naopak na všech těch vlnách změn, bouří a pádů vyhlížet Kristovo vítězství. Je to ten, který je živ, ten, který byl a to je ten, který přijde. Je to Bůh v Kristu, který drží vládu věcí ve svých rukou, je to ten, který drží i váhy dobra a zla k závěrečné žni svého příchodu. On s námi bude i v tomto novém roce. Blíží se vykoupení a tak je možné prosit s Janem: „Přijď, Pane Ježíši!“ Amen.

— jvor —