Prohlášení 8. synody Evangelické církve v Německu (EKD)
V pátek 22. listopadu synod zažil velice neobvyklou událost. Na jeho zasedání se dostavil Dr. Anton Rossbach, velvyslanec SRN v Praze a Alexander Vondra, I. náměstek ministra zahraničí ČR, aby byli přítomni, když Johannes Hempel, emeritní biskup Saské církve a místopředseda EKD, prezentoval prohlášení „Smíření Čechů a Němců“, čerstvě přijaté na 8. synodě EKD.
Stanovisko „K problematice vysídlení sudetských Němců“, dokončené poradním odborem synodní rady pro společenské a mezinárodní záležitosti v dubnu roku 1995, bylo určeno především pro vnitřní potřebu církve, k ujasnění vlastního postoje k této záležitosti. I. Zasedání 29. synodu dokument jednomyslně schválilo a tím bylo přijato jako oficiální stanovisko ČCE. Německý překlad rychle vzbudil pozornost zemských církví v Německu. Odpovědí na něj je pak dokument přijatý 8. synodou EKD, který patrně bude mít značný vliv i na projednávání česko-německé smlouvy v parlamentu SRN.
1. S pohnutím a vděčností přijímá synoda Evangelické církve v Německu stanovisko synodu Českobratrské církve evangelické K problematice vysídlení sudetských Němců z listopadu 1995. Otevřeně, jednoznačně a s velikou vážností mluví toto stanovisko o kolektivních i individuálních českých pochybeních vůči sudetským Němcům v souvislosti s jejich vyhnáním. Označuje je za mravně pochybený a politicky neprozíravý krok. Odsuzuje zločiny, jichž se mnozí Češi dopouštěli na Němcích před odsunem a během něho a hluboce lituje způsobů, jakými tehdy bylo nakládáno s německým majetkem.
Českobratrská církev evangelická žádá o odpuštění za vinu spočívající na české straně a nabízí odpuštění těm, kteří se zase na německé straně provinili vůči Čechům Prohlašuje, že je připravena k společnému vytváření nových vztahů.
2. Synoda EKD spatřuje ve stanovisku Českobratrské církve evangelické právě v této době nesmírně důležitý příspěvek ke smíření v srdci Evropy. Ruku podanou nám ke smíření přijímáme v pevném úmyslu společně s našimi sestrami a bratry v České republice posloužit dobrému, pokojnému sousedství mezi našimi národy.
Synoda EKD potvrzuje odpověď předsedy rady EKD a jeho náměstka z ledna 1996 adresovanou Českobratrské církvi evangelické a očekává pracovní výsledky společné skupiny ustavené oběma církvemi. Doporučuje přitom dbát i na ekumenické společenství s ostatními církvemi a připomíná například Společné slovo českých a německých katolických biskupů z 9. března 1995 k 50. výročí konce války.
3. Úsilí církve přispět ke smíření mezi oběma národy je na místě i proto, že vztahy mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo jsou nadále zatíženy otevřenými otázkami. Dodnes nebylo dohodnuto řešení otázky českých obětí nacionálně socialistického panství. Mezi bezprostředními sousedy Spolkové republiky Německo je dnes Česká republika posledním státem, s nímž dosud není vzájemně a bez výhrad stvrzeno smíření.
Synoda EKD to konstatuje s velikou lítostí, aniž by přehlížela, že od konce války byly položeny základy smíření odvážnými a příkladnými kroky a jednotlivými vyjádřeními z české i německé strany. Toto smíření se v setkáních a spolupráci jednotlivců i skupin na mnoha místech již dávno uskutečnilo. Je nejvyšší čas dovést tyto snahy k cíli zásadní dohodou vyhovující oběma národům.
4. Bůh v Kristu usmířil svět se sebou (2K 5,19). To nás zavazuje usilovat o smíření mezi lidmi národy i církvemi.
Zasazujeme-li se dnes o smíření mezi českým a německým národem, navazujeme na dlouhodobé úsilí přijmout úděl vyhnání a vytvořit nové vztahy německého národa k jeho východním sousedům. Toto úsilí bylo nejvýznamněji vyjádřeno ve Východním memorandu (Ostdenkschrift) EKD z roku 1965. Připomínáme, co již tenkrát bylo řečeno o úkolu i mezích slova církve: Teologie podobně jako mezinárodní právo bude s to jen částečně přispět k řešení stávajících politických otázek. Její politická mluva se méně dotýká svrchní vrstvy konkrétních politických rozhodnutí, ale postihuje spíše hlubinnou vrstvu vnitřních předpokladů, realistického úsudku a skutečné připravenosti ke smíření. Nemůže být úlohou církve předkládat právní a politická řešení otevřených otázek mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo. Církev však jistě může pomáhat vytvářet vnitřní předpoklady, a řešení tak umožňovat. Synoda tak prosí všechny spoluobčanky a spoluobčany, aby byli ochotni postavit se tváří v tvář břemeni dějin a vydat se cestou smíření.
5. Českobratrská církev evangelická vyznala českou vinu. Naproti tomu v žádném případě nelze spočíst zločiny, které byly na Češích spáchány jménem Němců a Němci a které vyhnání Němců předcházely.
Rozbití Československé republiky a anexe jejího území byly brzo cílem nacionálně socialistické politiky. Mnichovskou dohodou dosažené připojení Sudet k Německé říši a protiprávní okupace zbývajících částí Čech a Moravy uvolnily cestu násilnickému panství nacionálně socialistického režimu, který přinesl zemi i lidu Československa ponížení a pronásledování, válku, zpustošení a smrt. Vykořisťování, nucené práce a teror ovládly zemi, tisíce lidí trpěly a umíraly v koncentračních táborech. Židovské obyvatelstvo bylo odvlečeno a zlikvidováno. Lidice a Terezín jsou jména, která představují strašlivé události mezi roky 1938 a 1945. Pro Československo cizí nadvláda a útlak nepominuly s koncem války. Více než čtyřicet let komunismu patří k následkům nacionálně socialistické válečné politiky.
Velká část německého národa, i sudetských Němců, nacionálně socialistický režim přijala. Ani církve mu dostatečně neodporovaly. Všechny naše spoluobčanky a spoluobčany prosíme aby uznali naši společnou odpovědnost za bezpráví způsobené lidem v Československu. Důrazně odmítáme princip kolektivní viny. Nezávisle na osobní nevině dnes žijících prohlašujeme: Nás všechny tíží vina našeho národa.
S bázní a vážností před Bohem hledáme odpuštění této viny. Prosíme naše české sestry a bratry o odpuštění a odpuštění, nakolik nám to přísluší, i opětujeme.
6. Opravdová připravenost ke smíření nás zavazuje vyslovovat i nevítané a těžko snesitelné pravdy. Ty z našich sudetoněmeckých krajanů, kteří se ještě distancují od vzájemného sblížení, prosíme, aby i oni vykročili na cestu smíření se sousedy ve ztracené české, moravské a slezské vlasti.
Proti bezpráví vyvlastnění a vyhnání stojí závažná realita, že po půlstoletém dějinném vývoji tam mají dnes svůj domov jiní lidé. Tento vývoj se nedá zvrátit a ani nesmí být zvrácen. Právní nároky odporují smíření, směřují-li ke změnám, jichž nelze dosáhnout bez nových zranění. Smíření vyžaduje zříci se nároků, jimž nemůže být vyhověno, a to je pro mnohé stále ještě bolestivé.
To platí pro uplatnění práva na vlast i pro individuální majetkové nároky právě tak jako pro požadavky, jež z nich mohou být odvozeny. Smířením posílené dobré sousedské soužití Němců a Čechů přináší různé možnosti, dosud uzavřené cesty se otevřou. Tuto naději podporují bezpočetné dobré zkušenosti s jinými sousedy Německa. Naděje však nemá šanci, jsou-li nároky stavěny nad porozumění. Trvání na nárocích ztěžuje partnerům hledat cestu k porozumění. Otevřená slova zůstanou nevyřčena z obavy, aby z nich nebyly vyvozeny nároky.
Důsledky viny, kterou na sebe německý národ uvalil, zvláště těžce dolehly ztrátou vlasti na sudetoněmecké i všechny ostatní vyhnance. Prosíme naše spoluobčanky a spoluobčany, aby upuštění od nároků v České republice a v někdejších územích ocenili jako zástupný přínos vyhnaných ke smíření a pokojným vztahům s našimi sousedy a projevili jim za to vděčnost a úctu.
7. Smíření osvobozuje ke společnému přijetí pravdy o minulosti a společnému vytváření budoucnosti. Synoda EKD je vděčna za diferencované, snahou o historickou spravedlnost formované vylíčení tisíciletých dějin německo-českého soužití ve stanovisku Českobratrské církve evangelické. Vzájemně traumatizující zkušenosti v poslední fázi těchto dějin nesmějí potlačit vědomí toho, za kolik duchovního, kulturního a v neposlední řadě i církevního obohacení si Češi i Němci vzájemně vděčí. Reformace a její dodnes v Evropě působivá tvořivá síla není bez vzájemných německo-českých styků myslitelná.
Tyto úvahy nás všechny vyzývají, abychom přijali podnět a nabídku naší české sesterské církve a vstoupili v otevřený, sebekritický dialog o společných dějinách a kořenech jejich ztroskotání v tomto století. Tento dialog by měl sloužit porozumění a podporovat otevřené mírové soužití Čechů a Němců v budoucí Evropě. Od společné pracovní skupiny EKD a Českobratrské církve evangelické synoda očekává, že svým příspěvkem tomu výrazně napomůže.
8. Synoda s vděčností a úctou připomíná, že politické změny uprostřed Evropy byly umožněny také odvážnou angažovaností českého hnutí za občanská práva. Proces proměny v někdejší NDR je úzce spojen s obdobnými hnutími v sousedních zemích. To máme na mysli, vědomi si naší odpovědnosti vůči národům střední Evropy, jež mají právo na příslušnost k sjednocené Evropě. Dějinný vývoj posledních desetiletí umožnil Německu stát se opět vlivným národem v Evropě. To nás zavazuje vůči těm, kteří byli poválečnými dějinami poškozeni.
9. Synoda EKD prosí spolkovou vládu, aby učinila vše pro to, aby německo-česká vládní jednání byla neprodleně dokončena. Nepředvídaně dlouhá jednání vytvořila politickou situaci, v níž každé další průtahy zesilují nejistotu a nedůvěru. Úplné odstoupení od závěrečného prohlášení by vedlo k těžkému zklamání a k poškození německo-českého vztahu i procesu evropského sjednocení. Synoda je přesvědčena, že německo-české dorozumění je nezbytné. Toto dorozumění, které se již dávno uskutečňuje v četných vztazích mezi lidmi, musí být jednoznačně vyjádřeno i mezi státy.
Borkum 7. listopadu 1996
Präses synody EKD J. Schmude v.r.
(Převzato z Evangelického časopisu Český bratr 18/1996, zdůraznění odstavců 5 a 6 – jvor)