Technika mluveného projevu

26. srpen 2010

Několik slov úvodem #

Krátce po absolutoriu KEBF, když jsem začínal v uhříněvském sboru, nabídl mi Bohuš Hradil – divadelní a filmový herec a režisér, a jeho žena – hlasatelka ČS Rozhlasu, konzultace o technice mluveného projevu. Pravidelně jsem je navštěvoval a přijímal jejich rady. Paní Hradilová, pracující v té době v knihovně Divadelního ústavu, mi opatřila k prostudování množstvím literatury, z níž jsem pořídil následující výpisy. To vše mi neobyčejně pomohlo zvláště později ve smíchovském sboru, jehož kostel má velmi špatnou akustiku, která musí být překonávána kvalitními mikrofóny a vhodně rozmístěnými reproduktory. Ale to nejdůležitější je hlasový projev, tj. dobrá výslovnost a síla hlasu, což ani nejlepší zvuková technika nenahradí. U některých kazatelů pozoruji špatnou artikulaci; Hradilovi radili číst doma nahlas, často číst nahlas!

Protože jsou další kostely a modlitebny s podobným problémem, dávám k dispozici své tehdejší výpisky.

— jvor —

Základem je správné dýchání #

Základem dobrého mluveného projevu je správné dýchání.

Rozlišuje se:

  1. hrudní dýchání – nosem
  2. bránicové dýchání – ústy
  3. smíšené dýchání – současně nosem i ústy

Smíšené dýchání považují lékaři za nejsprávnější. Při takovém dýchání pracuje mezižeberní svalstvo a bránice s břišními svaly. Bránicové dýchání je přirozené a zdravé dýchání ve spánku.

Přiložme si dlaň na bránici – je to břišní sval v místě pod žaludkem – v poloze spánku a sledujme pohyb bránice nahoru a dolů v rytmu nádechu a výdechu. Potom zkusme dýchat týmž způsobem v sedě a konečně ve stoje. Když se nám takto podařilo zaktivovat bránici, začneme připojovat hrudní dech, tj. koordinovat práci bránice i mezižeberních svalů – a to je smíšené dýchání. Dýcháme nosem i ústy zároveň.

Řečník musí umět hospodařit s dechem. Proto je třeba pamatovat na přídechy, jimiž doplňujeme svou zásobu vzduchu. Přídech umisťujeme do pauzy, po čárce, před vloženou větou apod. Tyto přídechy, jimiž doplňujeme zásobu vzduchu, nazýváme doplňkový vdech, který zůstal v plicích z dřívějšího vdechu – rezervním. Každý řečník musí umět přesně odhadnout nutnost přídechu a nečekat, až mu nezbývá dech rezervní. Raději přidechujme častěji, abychom měli stále rezervní dech. Uvědomte si, že poslední zbytek rezervního vzduchu se velmi těžko ovládá a hlas tvořený tímto dechem, má zhoršenou kvalitu. Užitečné je učit se zrychlovat vdech a zpomalovat výdech. Pro kontrolu je dobré vydechovat se sykavkou

Tuto práci s dechem nazýváme změnou rytmu a zkoušíme ji takto: Zvolíme jakékoliv rytmické verše nebo říkadlo a opakujeme je ve stejném rytmu tak, že přidechneme za prvním, pak až za druhým a potom za třetím veršem, až říkáme celé říkadlo bez přídechu na jeden dech. Důležité je zachovat nezměněný rytmus s prodlužováním doby mezi přídechy. Říkadlo nemá být příliš dlouhé, asi 6 až 8 veršů. Herci ovšem na jeden dech vysloví mnohem víc veršů.

Příklad: #

En ten táje
stavěli jsme máje
čtyři míle za Prahou
potkáš bábu šmatlavou
čtyři míle za Kladnem
potkáš dědka s trakařem.

Správná poloha hlasu #

Známe tři druhy hlasových začátků:

  1. měkký
  2. tvrdý
  3. dyšný

Nácvik měkkého nasazení hlasu je dost obtížný. Vdechneme malou část vdechu a lehce, přirozeně bez tlaku na hlas vyslovíme „mami“ – pak vydechneme. To opakujeme několikrát a vždycky přidáváme další část své dechové kapacity, až dojdeme k maximální možnosti vdechu. Týmž způsobem pak zkoušíme vyslovit „mámo“. Zde už nastává nebezpečí tvrdého začátku, který přináší dlouhá samohláska „á“. Tímto cvičením si zvykneme na měkké začátky a zároveň si upevníme dokonalé ovládání dechu.

Akusticky se toto nasazení vyznačuje naprostou rovnováhou hlasu. Od chvíle, kdy poprvé zazní, není odchylek v poloze, ani síle hlasu. Cvičí se na slůvku „mami“ a „máma“ a to tak, že je vyslovujeme jako by již při konci nadechování. Jde o to, abychom první hlásku nevyrazili ostře a nedocházelo tak k násilnému proražení hlasového závěru.

Cvičení má pět fází: #

  1. volně vdechnout asi 1/4 kapacity a lehce, ale bystře, vyslovit „mami“ a vydechnout
  2. po vyslovení vydechnout, ale přídechem přibrat vzduch a znovu vyslovit; po čtvrtém až pátém opakování vydechnout a znovu opakovat
  3. pokračovat stejným způsobem, ale zesilovat hlas a naučit se měkce vyslovovat i při silnějším hlase, kdy roste nebezpečí tvrdého začátku
  4. přejít od krátkých slabik k dlouhým „mámo“
  5. když už se bude všechno dařit, snažit se neříkat uvedená slova jen technicky, ale pokusit se dát jim obsah.

Zde už nastává nebezpečí tvrdého začátku, který přináší dlouhá samohláska „á“. Tímto cvičením si zvykneme na měkké začátky a zároveň si upevníme dokonalé ovládání dechu.

Tvrdý začátek se projevuje akusticky úplně jinak. Už při nasazení zazní jako výbuch. Začáteční samohláska zní ostře, a je-li začínajícím písmenem souhláska, má při tvrdém nasazení zřetelný předraz. To pak působí zle zejména při mluvení na mikrofon, kde se ozve rána. P-rosím tě, d-ej mi p-okoj. T-o je d-árek p-ro P-ep-íka. Proto dávají zvukaři pro jistotu na mikrofony tzv. šeptáčky. Častější používání tohoto začátku je škodlivé pro hlasový organismus.

Dyšný začátek se projevuje tím, že slyšíme zřetelné zašustění hlasu, jakoby hlas vycházel ze šepotu. Také další rozeznívání hlasu je nepřesné.

Tento trojí druh hlasového nasazení je v životě logický a proto by nebylo správné tvrzení, že v řečníkově technice řeči se musí objevovat pouze začátek měkký! Ovšem základním návykem by mělo zůstat nasazení měkké; ostatní dvě by se měla objevovat jen jako záměrné vyjádření určitého stavu.

Rozeznívání rezonančních dutin #

Jestliže už tedy ovládáme práci s dechem – tj. vědomě zpomalené vydechování, vyrovnaný proud výdechu a měkké nasazení hlasu – začneme rozeznívat „masku“ (maskou nazýváme rezonanční dutiny ústní, nosní, hlavové a hrdelní).

Rozeznívání ústní a hlavové dutiny #

Při zachování polohy i síly hlasu jako při předcházejících cvičeních se slůvkem „mámo“, nahradíme toto slůvko slovem „míní“. Zpočátku vyslovujeme velmi rychle a s důrazem na souhláskách „m–n“. Teprve později dáme jasně zaznít samohlásce „í“. Hlásky „m–n“ nám rozezní nosní dutinu a objeví se mírné nosní zabarvení hlasu. Pozor nehuhňat! Pak střídavě poněkud zvyšujeme a snižujeme polohu hlasu, abychom našli tu, která nám způsobí pocit nejsilnějšího, ale čistého a nenásilného znění v dutině nosní. Když jsme našli svou polohu hlasu, začneme zvolňovat výslovnost. Prostřídáme „míní“ slůvkem „bílý“, u něhož nosní resonance nebude tak intensivní. Pak vyměníme samohlásku „í“ za „é“ a budeme říkat: „míní–méně – bílý–belí“.

Konečně přejdeme k samohlásce „a“ a říkáme: „míní–méně–máňa – bílý–belí–balí“.

Žádnou z uvedených samohlásek nevyslovujeme nápadným otevření rtů, rty musí zůstat naprosto bez napětí. Samohláska „í“ rozeznívá nejvíce dutinu nosní, při hlásce „á“ máme pocit naplnění celé ústní dutiny zvukem. Ve slově „méně“ dáme pozor na čistou výslovnost „é“.

Když se nám podařilo posadit hlas do správné polohy a rozeznít masku, můžeme cvičit samohlásky:

Má malá máma
žár sálá zjara na zprahlá lada
z mála láska dává dar
a brána jara padla
a dlaň svá práva na vahadla kladla
rána žhavá marná snaha

Ten sen se nese lehce světlem hvězd
něžné, křehké sémě země
se chvěje létem
smějeme se dětem
z té zelené věže ve velkém městě
kde velekněz se chvěje hněvem dne
Léthé, kde sejdeme se s věčnem

Nížiny svítí stříbrným přítmím
jdi, snivý, milý, zdřímni si v nich
jich břitký sníh, vířivý příliv síly
nížiny ztiší, zničí tíživý stín tísnivých vin

Krok v hrob, tón v moll
sólo houslovou notou polotónovou
to kouzlo stouplo v sloupoví
dlouho hovořilo o tom, co zmohlo slovo svou
moudrou touhou

Muž usnul v kruhu u dubu
můj druhu hubuj, tvůj vnuk mu uzmul hůl
půjč mu svůj nůž, můj dům

Rozeznívání hrdelní dutiny #

Začíná se v nižších polohách slovy „máňa“ nebo „balí-belí“a navazuje se „bau-bou“. Z tohoto cvičení se přechází na intonaci popěvku:

Hou, hou, krávy jdou,
nesou mlíko pod vodou.

Potom popěvek jen vyprávět. Jde o to, aby byla rozezněna nosní („m“) i hrdelní („a“, „o“, „u“) dutina.

Plné znění středního rejstříku #

Vyslovujte v nižších polohách zvukomalebně slabiky „bim-bam-bum“. Představte si třeba, že máte svým hlasem napodobit veliké zvony, které mají sytý tón a delší intervaly mezi jednotlivými údery. Tímto emocionálním prostředkem můžete ovlivňovat nejen sytost hlasu, ale i mohutnost dechové práce.

Seskupení hlásek je velmi výhodné. „b“ a „i“ mají vliv na intensivní rozeznívání přední části ústní dutiny, „m“ dutiny nosní, „a“ spojuje ústní a hrdelní dutiny a „u“ má vliv na klenutí měkkého patra a paterních oblouků.

Pronášení slabik je dobré vždy o půltón zvyšovat. Naučené věci ověřovat hlasitým čtením textů.

Síla hlasu – mezzo di voce #

Zvolíme si jednu větu a zkoušíme ji opakovat tak, abychom stejnoměrně zesilovali hlas, ale nezvyšovali jej.

  • normální poloha: Má malá máma – výdech/nádech
  • zesíleně: Má malá máma – výdech/nádech
  • mezzoforte: Má malá máma – výdech/nádech
  • forte: Má malá máma – výdech

Cvičení #

Cvičení navazuje na sérii cviků pro posazení hlasu. Začněte cvičit ve své základní poloze, případně nepatrně zvýšeně.

Slouhová,
dej chleba
bílého,
měkkého
kus másla
nového
do něho

Každý verš (tři slabiky) budete pronášet stále na jednom tónu v dlouhé kantiléně vždy na jednu dechovou fázi, na jeden výdech.

  1. Zhluboka vdechněte a sytým, zvučným hlasem nasaďte první verš. Hned v průběhu první slabiky, když jste si ověřili, že hlas správně zní, začněte zeslabovat. Plynule a rovnoměrně zeslabujte druhou a třetí slabiku tak, abyste se na konci třetí slabiky dostali do úplného pianissima, jakého jste schopni. Dbejte, aby ztišování hlasu neprobíhalo po stupních ohraničených jednotlivými slabikami. Snažte se přitom, aby měl váš hlas neustále stejné zabarvení, aby vám totiž při zeslabování nevysadila některá rezonanční složka. Často se stává, že se v pianissimu vytrácejí rezonance z přední části ústní dutiny a hlas tak zapadá dozadu pod měkké patro.
  2. Nasaďte hlas opět v plné síle. V průběhu prvé a poloviny druhé slabiky zeslabujte do úplného pianissima a během druhé poloviny druhé a v třetí slabice zesilujte, takže na konci dechové práce dosáhnete zase počáteční intenzity hlasu.
  3. Nyní nasazujte hlas v pianissimu a zesilujte až do forte.
  4. Po hlubokém vdechu nasazujte hlas v pianissimu, v polovině druhé slabiky dospíváte do forte a od toho okamžiku hlas zase ztišujte, takže třetí slabika na konci dechové fáze se končí v pianissimu.
  5. Opět půltónové zvyšování a snižování.

Silové modulace řeči #

a) zeslabování #

V Třeboni na hrázi ff
tam se mi líbilo, ff minus
muziky tam hrály f
až do dne bílýho mf

Až do dne bílýho mf
až měsíček zašel, p
až pro mě pantáta p minus
s karabáčem přišel pp

b) zesilování #

My máme majeteček pp
pěkně zelený p
jsou na něm jablíčka p plus
pěkně červený mf

Kdo si je utrhne mf
ať si je vezme f
hrajte nám muziky f plus
pěkně vesele ff

c) střídavě #

Čí je to louka mf
tam u rybníka? f
Típalova. f plus
Hola, hola, hola, ff
Típal není doma. ff
Půjdeme na ni, f
posečeme ji p
až do hola pp

Cvičení přízvuku #

Velmi dobrým cvičením přízvuku jsou jazykolamy. Mluvte je normálním tempem a zkoušejte je vyslovovat s různým umístěním přízvuku.

Pan kaplan v kapli plakal.
Kmotře Petře, nepřepepřete mi pepřem toho přepepřeného vepře.
Tři tisíce tři sta třicet tři stříbrných stříkaček.
Roli lorda Rolfa hrál Vladimír Leraus.
Dolejete mi ten olej nebo mi jej nedolejete.

Desatero šlo,
chytilo se devatera,
devatero osmera,
osmero sedmera,
sedmero šestera,
atd…

Drbu vrbu – klapka klapla – sklapla piksla – osuš si šosy.
S vysoké sosny se sesypal sníh.
Honili zlatoparohatého jelena, honili, honili, nedohonili ho.
Vyhovovalo by vám to nebo nevyhovovalo.
Neutonula tedy na nedovoleném místě.
Nedojeli ani do Hodonína. Ani do Hodonína nedojeli.
Doduněla nad Dunajem děla? Děla nad Dunajem nedoduněla. Děla nad Dunajem nemohla dodunět, protože děla nad Dunajem vůbec neduněla.
Hrála Klára na klarinet? Na klarinet nehrála Klára, na klarinet hrála Karla.
Nikol kolovala s kolem kolem jiných kol, co kolovaly okolo.

Několik užitečných poznámek #

Větou vyjadřujeme to, čemu v logice říkáme soud, úsudek. Soudem je taková forma myšlení, která něco vypovídá o dané skutečnosti, daném předmětu a to buď „ano“ nebo „ne“, něco tvrdí nebo popírá: neuvítám, nepojedu, vrchnost mě chce připravit o mé právo.

Po stránce zvukové je pro takové věty, kterým říká gramatika oznamovací, typická klesavá kadence před ukončením věty a na jejím konci. V divadelní praxi se tomu říká „dělat v řeči tečky“.

Uvnitř věty, mezi mluvními takty a logickými celky jsou pauzy, před nimiž hlas stoupá. V oněch místech před pauzou bývají i nejdůležitější slova: „Hle, jak tuto lucernu rozbíjím // a tím na věčné časy / ruším vaši poddanost, /// tak pravda je, // že jsem o těch úkladech / nic nevěděla.“

Jsou ovšem věty, které nic netvrdí ani nepopírají. Kladou otázku a očekávají odpověď, která popře nebo potvrdí otázku, ano-ne.

První typ otázek nazýváme zjišťovací a mají ve výslovnosti stoupavou melodii; tím se liší od formy věty oznamovací.

V druhém typu otázek, které nazýváme doplňovací, je otázka signalizována tázacím slůvkem na začátku. Tyto otázky mají zpravidla klesavou kadenci. Někdy v tom herci chybují tím, že je intonují stoupavou melodií.

Za otázkou, kterou položíte v řeči, nechte krátkou pauzu, aby si nejprve posluchač na ni odpovídal sám před odpovědí, kterou uslyší od vás.

Ve větách si vyznačte stoupající a klesající melodickou linii; významové vrcholy vět a jejich části, které se projeví větší dynamikou a důrazností si podtrhněte – nejvýznamnější výrazy dvakrát, významné jednou.

Pomůže cvičení #

Cvičení začínáme správným držením těla: prsa ven, břicho dovnitř.

Hluboké dýchání #

Vojenský postoj, dýchání nosem. Připažit a hluboce vdechnout a potom kroužit rukama. Po kroužení ruce spustit a vydechnout.

Kroužení trupem #

Vztyčování trupu

Opřít nohy o židli při položení na zem a vstávat až do pozice vsedě, zadržet dech.

Při mluvení se doporučuje kroužit hlavou vpravo-vlevo, docílíme tím pružnosti svalů mluvidel.

Masáž krku dvěma prsty nahoru a dolů. Otevřít ústa, pohybovat dvěma prsty ke středu krku a pohybovat bradou.

Cvičení potlačeného zívání #

Zavřená ústa, brada klesne na prsa, ústa předsunutá. Posiluje hrdelní otvor.

Cvičení dolní čelisti #

slouží k zamezení falešných zubních tónů. Stahujeme spodní čelist až na prsa. Pohybujeme čelistí opatrně vpravo a vlevo. Děláme pohyby kroužení čelistí – pozor, ať nenastane luxace. Prst dáme na místo k uchu a pohybujeme kupředu a dolů. Čelisti nesmí být u sebe, šišlali bychom.

Cvičení rtů #

Stahujeme horní ret dolů dlouze a vpřed od horních zubů; stahujeme k sobě dolní ret stranou; odchlipujeme hořejší ret; stiskněme obě nosní dírky a pohybujme rty napravo a nalevo; opisujme kruh zavřenými a otevřenými ústy – netiskněme rty na zuby!

Cvičení jazyka #

– je nejtěžším, ale jazyk je vážným činitelem při tvoření tónu hlásky. Vyplázněte jazyk, jak nejvíce můžete, pak jej zvolna zatahujte; vyplázněte jazyk a dotýkejte se špičkou hořejšího rtu vpravo – vlevo a uprostřed; vytvořme žlábek a obě strany žlábku těsně u sebe; přitiskněme špičku jazyka na hořejší řezáky a protlačujme mezi nimi dolní střed jazyka; totéž na dolejší řezáky a protlačujme mez nimi dolní střed jazyka; dotýkejme se špičkou jazyka celého tvrdého patra až nazad, takže ústní dutina je téměř prázdná.

Cvičení jazyka je velmi potřebné pro správné tvoření konsonantů.

Artikulace #

Na každého řečníka, kazatele jako herce, klademe požadavek vzorné výslovnosti. Odstranění dialektických vad a chyb je pouze negativní podmínkou. Pozitivní je požadavek učinit hlásku schopnou projevovat duševní hodnotu slova. Nejlepším cvičením čistoty hlasu, jeho nosnosti, vytrvalosti a výslovnosti je recitace básní; verš je velké zaklínadlo. Tady poznáte rezonanci prsní, lebeční, stejně jako objevíte uvolnění hrtanu, aby hlas nebyl škrcený, jakož i rytmus a správné dýchání, stejně jako si ujasníte slovní a větný přízvuk, správnou výslovnost samohlásek na konci slov, délku samohlásek, zřetelnost souhlásek a všechny poznatky řečnictví.

Přečteno, opsáno a vyzkoušeno Jaroslavem Voříškem za pomoci člena činohry ND † Bohuše Hradila a jeho ženy, hlasatelky ČS Rozhlasu. Potřebná literatura v knihovně Divadelního ústavu, např. V. Halada „Technika jevištní řeči“.