Rozumíš tomu, co čteš?

říjen 2000

Tak se ptal Filip (Sk 8,30), když se na cestě z Jeruzaléma do Gázy setkal s etiopským dvořanem, čtoucím svitek Izaiáše proroka. Dvořan nerozuměl, a proto se obrátil na Filipa s prosbou, aby mu to místo vyložil. Filip mu zvěstoval Ježíše.

Bylo vždy ctí evangelické církve, že její členové bibli dobře znali, učili se jí rozumět a vykládat ji, aby podobně jako Filip mohli zvěstovat poselství evangelia. Připomínali si slova Jana Amose Komenského z Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské: „Odkazuji tobě za dědictví knihu Boží, biblí svatou, kterouž synové moji z původních jazyků do češtiny s pilností velikou uvedli, a Pán Bůh tomu tak požehnal, že málo ještě jest národů, kteříž by tak pravdivě, vlastně i jasně svaté proroky a apoštoly v svém jazyku mluvící slyšeli. Přijmiž to tedy za svůj vlastní klénot, vlasti milá, a užívej toho k slávě Boží a svému v dobrém vzdělání.“

K bibli je nepochybně zapotřebí přistupovat s modlitbou a prosbou, aby to byl sám Kristus a Duch svatý, kdo bude jejím vykladačem. Také je ale třeba mnohé znát, protože Pán Bůh povolal a pověřil lidi, aby jeho slovo zaznamenali, a ti to učinili řečí své doby. Měli jiný obraz světa než je náš dnešní a mohlo by se stát, že bychom bez poučení neporozuměli záměru biblického pisatele. Proto máme biblickou hodinu, kde se učíme bibli poznávat, abychom věděli, jak ji číst, jak rozumět tomu, co čteme, a za lidskými slovy uslyšeli slovo Boží.

Mezi lidmi kolem nás se setkáváme na jedné straně s mnohými předsudky vůči bibli a na druhé straně zase s požadavkem přijímat její text, jako doslovný a vnějšně ověřitelný záznam skutečnosti. V naší církvi takový přístup k bibli nesdílíme. Máme za to, že „mezi psaným slovem Písma a Slovem Božím není totožnost. Věříme, že pisatelé byli vedeni Duchem svatým, ale slovo Boží a Duch svatý nesplývají s literou biblických knih“ (Zásady ČCE). Předkládám vám v této souvislosti názory a myšlenky několika bohoslovců z řad farářů a profesorů.


Biblické slovo lidské je vlastně jenom svědectvím o zjevení slova Božího, které se v Kristu – a pouze v něm – stalo tělem. Biblické slovo je slovo odvozené a pouze ohlas, znamení, nikoli průplav toho, co zvěstuje. Kristus je v něm přítomen oznámeně. Je třeba pečlivě rozlišovati mezi zevnitřním písmem zákona, černidlem, papírem neb pergaménem a čtenami zevnitřními, a mezi vnitřní pravdou v tom zavřenou.

Lukáš Pražský, bohoslovec Jednoty bratrské

*

Bibli psali lidé, a ti se budou vyjadřovat vždycky jen řečí své doby. Za tím lidským, které je proměnlivé a pomíjivé, však musíme hledat to, co je Boží, věčné. Jinak řečeno: musíme rozlišovat mezi slovem Božím a slovem lidským a pamatovat, že Boží slovo je nám podáno jen zahalené v lidské slovo… Slovo Boží je nutno hledat za napsaným slovem lidským. Starý zákon je především svědectvím a vyznáním lidí, kteří byli Božím slovem zasaženi a odpověděli na ně… Jinak se vyjadřoval Izraelec žijící před tisíciletími někde v oblasti Předního Orientu, jinak se vyjadřujeme my dnes. Tento lidský přínos nelze směšovat se slovem Božím, naopak je nutno jej pečlivě odlišit, aby slovo Boží mohlo zazářit ve své podobě co nejčistší.

ThDr. Miloš Bič v knize Radostná zvěst Starého zákona

*

V Jeremiášově knize se píše o písaři Báruchovi, který Boží slova zapisuje. To znamená, že Boží kniha má lidský rukopis, a možná, že tu a tam i kaňku, která spadá na vrub jisté neobratnosti písaře. Boží kniha je v tomto ohledu knihou člověka, kterého si Bůh používá, aby byl zapisovatelem, nikoliv nahrávacím zařízením. Však Báruch zaznamenává Boží slova, jež slyšel Jeremiáš; zapisuje je tak, jak je prorok zaslechl a jim porozuměl. Bůh nepoužívá – a to je třeba mít na mysli při četbě celého Písma – přesně a bezchybně pracující automaty, ale nedokonalé lidi, které povolal, oslovil a použil je i s jejich nedoslýchavostí či nečitelným a kostrbatým rukopisem jako své svědky. Nevzal jim jejich způsob vyjadřování, naopak dal jim tlumočit své slovo právě v osobitosti jejich výrazu. Proto jsou biblické knihy odlišné, každá voní jinak, každá má jiný rukopis, nese na sobě pečeť své doby, je dobově i hluboce lidsky podmíněná.

Luděk Rejchrt v knize Na úpatí hory

*

Nevěříme, že bible spadla zázračně z nebe, takže v ní máme slovo z jiného světa, nepodléhající lidské neomylnosti! Nevěříme ani v doslovný diktát Písma Bohem, nevěříme tomu, že bibličtí pisatelé byli jacísi svatí nadlidé. Dlouhé zkoumání a stálé čtení v bibli nás utvrzuje v názoru, že ji psali lidé jako my – lidé s omezenými vědomostmi a s hranicemi chápání… Vyjímečnost těchto lidí byla cele v tom, že je oslovil Bůh… Bible je jejich lidským svědectvím o tomto podivuhodném oslovení.

Miloslav Hájek v knize Vím, komu jsem uvěřil

*

Biblické zprávy o stvoření světa, živočichů i lidí, které ovšem prošly hlubokými redakčními úpravami, je třeba chápat na pozadí toho, čím v té době Přední Orient žil, na pozadí náboženské a kulturní atmosféry té doby. Nejsou popisem vzniku světa, nýbrž vyznáním stvořitelských činů Hospodinových a chvalozpěvem, jak jej slyšíme z četných žalmů… Záměrem biblické výpovědi o stvoření není podat přírodovědecký popis toho, jak vznikl svět. Jejím cílem je odpovědět na otázku, kdo je původcem stvoření a jaký je jeho záměr. Při tom však umožňuje vlastní vědecké bádání tím, že zbavuje stvoření mýtické nedotknutelnosti a svěřuje je správě člověka. Bez biblické víry by nebylo moderního vědeckého poznání.

Synodní senior Pavel Smetana ve sborníku Hovory s biblí

*

K tomu, aby bible přestala být jak papírovým papežem, tak potištěným papírem, domáhá se čtenáře, jenž touží porozumět bibli jako Božímu Slovu. Takový čtenář nebude hledat v bibli anticipaci vědeckého poznání, ani návod ke stavbě sociálních a politických struktur, ani vysvětlení záhad světa. Bible mu bude svědectvím o Božím Slovu, jehož význam zachytili v textu ti, kdo se ve své době a na svém místě vystavili jeho události, nechali tímto Slovem proměnit svůj život a jejichž srdce hořelo, když zaslechli a porozuměli.

Miloš Rejchrt v měsíčníku Protestant a v Evangelickém kalendáři 2000