Komentář k nedělní a sváteční liturgii smíchovského sboru ČCE

Každé bohoslužebné shromáždění – ať už je to ritus katolický, pravoslavný, luterský, jednoduché bohoslužby vycházející z helvétské tradice nebo shromáždění synagogální – je vždy liturgií (z řeckého leitourgia – veřejná služba, z leitos – veřejný). Každé, i světské shromáždění má svůj pořad a tak je to i se shromážděním bohoslužebným. Mnozí evangelíci to nevědí a slovo liturgie považují za něco výlučně římskokatolického nebo pravoslavného; je to omyl. To bychom měli vždy vědět chceme-li o pořadu bohoslužeb diskutovat.

Uspořádání bohoslužebného shromáždění má být takové, aby vedlo k tomu podstatnému, tj. ke zvěstování evangelia, ke slyšení Božího slova a k jeho viditelnému zvěstování vysluhováním večeře Páně nebo křtu. Plná bohoslužba je vždy bohoslužbou slova a stolu Kristova. Kalvín omezil vysluhování jen po určitou dobu, dokud nebude odstraněno to, čím byla liturgie ve středověku zanesena. Neomezil však četnost vysluhování jednou provždy. To jen my se tak někdy mylně domníváme. Nezapomínejme na to, že obhájce kalicha Jakoubek ze Stříbra považoval za potřebné co nejčastější přijímání, že existovala husitská mše. Mimochodem, naši katoličtí bratři provedli po 2. vatikánském koncilu důkladnou reformu své liturgie, což je jim mnohými zapšklými zastánci latinské tradice vytýkáno. V centru římské bohoslužby není už jen eucharistie, ale zároveň spolu s ní kázání Slova. Také už to není jen záležitost klerika. Aktivní jsou také laici čtením Písma, přímluvnými modlitbami či tehdy, když přinášejí chléb a víno, aby jako plody země sloužily při eucharistii.

Bohoslužebný pořad je tvorbou církve, tedy tvorbou lidskou, ale musí odpovídat tomu, co jsem výše naznačil. Proto můžou být různé podoby liturgie. Vždy ale musí být centrem kázání Božího slova a večeře Páně. Naše Jednota zařadila uspořádání bohoslužeb do věcí případných vedle věci podstatných (víra, naděje, láska) a věcí služebných (Písmo, kázání, svátosti). Často je v evangelických církvích připomínáno „ecclesia reformata et semper reformanda“ (církev reformovaná stále se reformující). Co kdybychom to vzali vážně a učinili aspoň sebereflexi našeho chápání reformace? Mohlo by se stát, že bychom třeba zjistili, že jsme si některé reformační učení poněkud přizpůsobili, někdy ho docela nepochopili. Reformační konfese nejsou a nechtějí být samy o sobě předmětem víry, nýbrž toliko vyjádřením víry. Českobratrská církev evangelická se v poslušnosti a svobodě víry učí ze starokřesťanských vyznání víry Apoštolského, Nicejsko-cařihradského a tzv. Athanasiova, i z konfesí reformačních, čtyř článků pražských, vyznání Jednoty českých bratří podle vydání J.A. Komenského z roku 1662, Českého vyznání, vyznání Augsburského a Druhého vyznání helvetského. [Preambule církevního zřízení]

Smíchovská liturgie neboli bohoslužebný pořad

Celá liturgie slova a stolu má čtyři části. Je-li jen liturgie slova, tvoří ji první dvě části a část čtvrtá. V celé liturgii slova a stolu je možné vynechat přímluvnou modlitbu v závěru bohoslužeb a připojit ji k Pamatuj. Při bohoslužbě slova ji dát do čtvrté části před Poslání a zakončit modlitbou Páně.

Každý odstavec a každá věta jsou podloženy biblicky s odkazem na vyznání první církve a čtyř konfesí reformačních. Největší pozornost jsem věnoval Bratrské konfesi. Kromě toho podkladem byla bohoslužba, jak se konala v církvi prvních století. I my jsme totiž dědici mladé církve a bylo by nepochopením, kdybychom to považovali jen za vlastnictví římské nebo východní církve. Vždyť my evangelíci jsme, jak vyznáváme v Apoštolském a Nicejsko-cařihradském vyznání, církví obecnou (katolickou), v níž je církev římská jen jednou z mnoha jejích částí. Proto také Jednota hovořila o jednotě římské, luterské, helvétské, pravoslavné apod. a sama sebe neoznačovala za církev. Jednota dobře podtrhovala, že církev Kristova je jen jedna a že žádná z jejích částí se nemůže považovat za jedinou pravou a ostatním nadřazenou. Také v ČCE vyjadřujeme svou naději, že spolu s ostatními křesťany máme účast na jedné obecné Kristově církvi, díle Ducha svatého. [Preambule církevního zřízení] Proto není žádný důvod k tomu, abychom odmítali společné dědictví, jež nám zanechala církev prvních století. Toto dědictví je také naše. Ani v nejmenším nejde o přizpůsobení římské církvi.

Důvodem ke smíchovské bohoslužbě bylo větší a širší zapojení účastníků shromáždění do jejího konání. Ke zpěvu a společné modlitbě Páně je užitečné přidat společné Kyrie, Gloria, Non sum dignus, Sanctus a Agnus Dei. Je na místě, aby se do bohoslužby zapojilo celé shromáždění a také modlitbu nebo čtení neměl jen farář a při vysluhování s ním sloužil i některý s presbyterů. Nechceme být přece církví jednoho muže/ženy, jenž připraví a vykoná všechno sám od A až do Z. Někdy to ovšem vypadá tak, že jsme spíše církví jednoho muže/ženy. Dalším důvodem je, že do našich shromáždění přicházejí zvláště o svátcích manželé a rodiny různých vyznání. Liturgie má proto také rozměr ekumenický. Ke Stolu Páně zveme každého, kdo byl pokřtěn a vyznává svou víru na základě trojičním. I tam, kde je jeden z manželů katolík, přistupují oba společně ke stolu Páně. Naše liturgie je jim blízká na rozdíl od příliš zjednodušené liturgie vycházející z kalvinismu. Katolická církev sice považuje účast na naší večeři Páně za nežádoucí, protože naši faráři nejsou vysvěceni (apoštolská sukcese) a nejsou tak v jednotě s biskupy a papežem, ale to je její problém a ne náš. Jako většina církví vzešlých z reformace jsme v apoštolské posloupnosti (sukcesi) předáváním svědectví evangelia z generace na generaci. Biskupský úřad je tedy vykonáván kolektivně celou církví a faráři jsou prostřednictvím synodního seniora nebo ordinovaných členů synodní rady pověřováni celou církví ordinací ke službě.

Ať už nedělní či sváteční shromáždění nazveme bohoslužbami, bohoslužebným shromážděním nebo službami Božími, měli bychom vědět, že to není naše služba Pánu Bohu, nýbrž Boží služba nám. Bůh nás zve ke svátečnímu setkání, aby nám sloužil Slovem, Stolem Páně nebo křtem.

„Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo“ (Gn 2,3). Tak i my máme přestat konat své dílo a přijmout pozvání k setkání s Bohem v tento požehnaný a posvěcený den. Proto první část smíchovské liturgie je nazvána Přicházíme k Bohu.

Bohoslužba slova a stolu Kristova

⇒ přejít do liturgie

1. část – Přicházíme k Bohu

Vstupní bohoslužba

Pozdrav (Salutatio)
Když přijmeme Boží pozvání a přijdeme, přivítá a pozdraví předsedající shromáždění apoštolským pozdravem. (I světská shromáždění bývají zahájena pozdravem a přivítáním hostů.)

Vstupní slovo (Introitus) je vlastně začátek bohoslužby. Zpravidla to bývá žalm nebo slovo proroka. Vstupní slova by měla uvést do bohoslužby a předznamenat její obsah.

První píseň má navazovat na vstupní slova nebo být oslavou Pána Boha či poděkováním za Boží péči, která nás provázela v uplynulých dnech. Evangelická tradice vždy zdůrazňovala zpěv žalmů a bratrských písní.

Modlitba (Confiteor) vychází z připomenutí Božích skutků v díle Trojice. Má obsahovat vděčnou radost za tyto skutky, připomíná nám, kdo je Bůh, kterého vyznáváme, a jsme tak osvobozováni od svých představ o něm a od nároků na něho. Tím se při nás jméno Boží posvěcuje ve smyslu první prosby modlitby Páně. Ve světle Hospodinových skutků nám vyvstane nejen naděje nových projevů Boží moci, ale naše nevěra, nehodnost a hříšnost. Není-li krátká prosba o Ducha svatého před čtením základu kázání nebo v druhé písni, měla by být také v této první modlitbě obsažena. Patří sem vyznání vin, prosba za jejich odpuštění společnou prosbou Pane, smiluj se. [Agenda ČCE – díl druhý].

Vyznání vin, tzv. společná evangelická zpověď, má své místo v plné Bohoslužbě slova a stolu Kristova. Vzor vyznání vin způsobem otázek a odpovědí máme v naší Agendě. Za velmi zdařilé zpovědní otázky považuji ty, které připravil Bonaventura Bouše; jsou uveřejněny na sborové webové stránce ve vzoru liturgie. Jde-li jen o Bohoslužbu slova, má být vyznání vin a prosba o odpuštění součástí první. modlitby.

Pane, smiluj se (Kyrie) je nejstarší společnou prosbou o Boží smilování a odpuštění vin, jejíž užití navazuje na starokřesťanskou tradici a spojuje nás s celou ekumenou.

Slovo milosti (Absoluce) je pak zvěstováním odpuštění jako odpovědi na vyznání hříchu.

Sláva na výsostech (Gloria) by mělo zaznít vždy mimo dobu adventní a postní, protože nám připomíná toho, kdo jediný a z pouhé milosti může odpustit náš hřích a komu náleží za to chvála. Klasická starokřesťanská tradice užívá slova z Lukášova evangelia (L 2,14), ale může být nahrazena např. zpěvem žalmu 150. (Chvaltež nejmocnějšího).

⇒ přejít do liturgie

2. část – Posloucháme, co nám Bůh říká

Bohoslužba slova Kristova

Před čtením by mělo zaznít, že Kristus k nám přichází prostřednictvím slova čteného i zvěstovaného. Jeho přítomnost není vázána jen na vysluhování večeře Páně, jako je tomu v římské tradici. To je důvodem k tomu, abychom vyznávali „Pane, nejsem hoden“. Bez tohoto upozornění ztrácí v evangelické bohoslužbě a na tomto místě vyznání smysl.

Pane, nejsem hoden (Non sum dignus) je v katolické tradici zařazeno až před přijímáním. Je-li použito v evangelické bohoslužbě, pak patří na místo před čtením pro zdůraznění toho, co je řečeno výše. V naší bohoslužbě je ale menší textová změna. Místo „a má duše bude uzdravena“ říkáme „a budu uzdraven“. To souvisí z otázkou dualismu duše a tělo, což je v katolickém pojetí běžné. Tam tělo zemřelého jde do země, ale duše zůstává v očistci dokud nebude očištěna. Je tu v pozadí antické pojetí věčné a nesmrtelné duše (Platon). Jenže tento dualismus nemá opodstatnění v bibli. Tam je člověk chápán celostně jako bytost, která má duši a tělo, ale jedno od druhého nelze oddělovat. Biblický text hovoří takto: „Stvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem“ (Gn 2,7). Možná výstižněji překládají kraličtí: „…vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou“. Člověk tedy nedostal nesmrtelnou, věčnou duši vedle smrtelného těla, ale stal se duší živou. Karl Barth to vyjádřil slovy: „Duše bez těla nic není a tělo bez duše je mrtvola“.

První čtení má souviset s textem, který je základem kázání. To znamená, že pro kázání založeném na textu starozákonním má předcházet čtení z Nového zákona a základu novozákonnímu čtení ze Starého zákona.

Druhá píseň po čtení a před kázáním by měla být prosbou o Ducha svatého či jinou prosbou, abychom slyšeli a přijali zvěstované slovo nebo může být úvodem k zvěstování.

Druhé čtení je základem kázání. K tomu stejná poznámka jako v případě prvního čtení.

Kázání je centrem evangelické bohoslužby. Od něho, respektive od jeho základu, by mělo vycházet všechno, co mu předchází a co po něm následuje, včetně introitu a výběru písní. Ke kázání může být připojena krátká modlitba, v níž prosíme o přijetí toho, co bylo zvěstováno. Místo této modlitby by mělo být, zejména při vysluhování večeře Páně, společné vyznání víry slovy Apoštolského nebo Nicejsko-cařihradského vyznání.

Třetí píseň po kázání by mohla pak být zdůrazněním zvěsti, která v kázání zazněla.

(Poznámka: je-li jen Bohoslužba slova Kristova navazuje 4. část – Bůh nám dává požehnání.)

⇒ přejít do liturgie

3. část – Dělíme se o to, co nám Bůh dává

(při bohoslužbě Slova 3. část odpadá)

Bohoslužba stolu Kristova

Úvodní modlitba (Preface) je úvodem k dění stolu Páně. Její obsah by měl vycházet z rozdělení církevního roku, zejména pokud jde o svátky.

Svatý, svatý… (Sanctus) je starokřesťanský chvalozpěv jako odpověď na Boží jednání připomenuté v prefaci. Je odvozen z biblického textu (Zj 4,8).

Slova ustanovení (Institutio) používáme podle 1 K 11,23–26. Slova tohoto ustanovení jsou starší než znění evangelijní.

Připomenutí (Anamnese) toho, že obecenství stolu Páně konáme na základě Kristova ustanovení a s rozpomenutím se všechno, co pro nás vykonal.

Vzývání Ducha svatého (Epiklese) je prosba o dar Ducha, abychom přijali a rozuměli dění kolem Stolu. Večeře Páně není jen pouhým znamením, je událostí, při níž nám je vzkříšený Kristus přítomen. Obsahem večeře Páně je Ježíš Kristus se svým celým spasitelným dílem a se zaslíbením, že toto dílo slavně dovrší v den nejposlednější. Účinnost svátosti je podmíněna Duchem svatým a vírou jako darem Ducha. Podle B. Lukáše je Kristus přítomen svým svátostným bytem. Jednota zdůrazňovala, že Kristus je přítomen svátostně (sacramentaliter), duchovně (spiritualiter), mocně/účinně (efficaciter) a pravě/opravdově (vere). Nikoliv v přepodstatněných živlech, jako v katolické církvi (transsubstanciace). Vedle transsubstanciace byla odmítnuta i luterská konsubstanciace. [Molnár O bratrské theologii] [Reformační vyznání, zejména Bratrské]. Jednota odmítla spolu s Lutherem i Kalvínem Zwingliho názor, že večeře Páně je pouhé znamení, že slova ustanovení jsou míněna obrazně, takže večeře Páně nepůsobí na víru, nebudí ji, nerozněcuje a neposiluje ji. [Dobiáš]

Pamatuj (Memento) V Apoštolském vyznání máme „obcování svatých“. Proto pamatujeme na všechny Boží svědky od praotců Izraele až po současnost. Oni patří k církvi zvítězilé a přebývají u Boha, my jsme církví bojující (kral. rytěřující). „Obzvláště pak za svaté máme ty, kteréž Pán Bůh ku potřebě a službě církve své zvláštní milostí a dary naplňovati ráčil, patriarchy, proroky a jiné otce svaté, též apoštoly, evangelisty a mnohé biskupy a učitele církve, jejichž památka a prací jejich užitek podnes v církvi zůstává.“ [Bratrské vyznání].

Mezi tyto svědky patří také Marie. „Nade všecko pak o Panně Marii věříme a vyznáváme, že byla dcerka z rodu královského, v tom nade všecky lidi blahoslavená, že, aby matkou Syna Božího, přirození naše přijímajícího byla, k tomu od Boha otce vyvolena, oddělena, požehnána, Duchem pak svatým mimo jiné naplněna a posvěcena byla, Panna čistá před porodem, při porodu i po porodu, krví Syna svého nejmilejšího, jenž byl a jest Syn Boha živého pokropena a posvěcena a mocí Ducha svatého všelikou svatostí a milostí naplněna byla. Protož i památky její k chvále slávy milosti Boží slavíme, písničky pobožné o ní skládáme a zpíváme, z těch velikých věcí, kteréž Bůh při ní pro spasení naše učiniti ráčil, radujíce se. A tak ji se všechněmi křesťanskými národy blahoslavíce (L 1,48) a v životě jejím svatém ji podle možností věrně následovati a rozkaz její (J 2,5) skutečně zachovávati se snažujíce, věčně s ní v nebi býti žádáme, vše podle Písem svatých“ [Bratrské vyznání]

K otázce svatých a Marie, je ovšem třeba ještě přidat, že Bratří odmítají svatým a Marii se klanět a uctívat je. Je totiž rozdíl mezi uctíváním a úctou. „Věříme však podle týchž Písem, že svatým a světicem (ovšem pak obrazům jejich) žádný se klaněti a tak cti Božské na ně přenášeti nemá pro zápověď Boží skrze Proroka vynesenou: Já jsem Hospodin, to jest jméno mé, a slávy své jinému nedám, ani chvály své rytinám“ (Iz 42,8). [Bratrské vyznání]

Také vzpomínku na ty, kteří nás vedli mají Bratří vyjádřenu ve svém vyznání: „Pánu Bohu z nich čest a chválu vzdáváme a k následování jejich víry, poslušenství i skutků dobrých a ctného obcování se napomínáme, a aby nám s nimi Pán Bůh zde v milosti a potom v slávě účastenství a tovaryšství dal, za to se modlíme. Vše podle Písem svatých, poněvadž psáno jest: Zpomínejte na vůdce své, kteříž vám mluvili slovo Boží, jejichžto obcování jaký byl cíl, spatřujíce, následujtež jejich víry“ (Žd 13,7). K tomu ovšem Bratří dodávají: „A jakož cti Božské na ně přenášeti tak ani cti, Beránku Kristu, knězi podstatnému a jedinému mezi Bohem a lidmi prostředníku náležející, jim dávati (t. volati k nim, aby se za nás k Bohu přimlouvali), nesmíme. Protož se jim nemodlíme, vědouce, že Bohové nejsou, ale lidé…“ [Bratrské vyznání].

Modlitba Páně (Pater noster) se v bohoslužbě pouze Slova připojuje k závěrečné přímluvné modlitbě.

Beránku Boží (Agnus Dei) je opět starokřesťanský hymnus biblicky doložitelný (J 1,29).

Pozdravení pokoje (Salutatio pacis) následuje po „daruj nám svůj pokoj“. Prosíme-li Krista o darování pokoje, máme i my přát pokoj. Pozdravením Pokoj vám oslovoval Ježíš své učedníky (L 24,36; J 20,19.21.26), je také součástí apoštolského pozdrav na začátku epištol Pavlových, Petrových a druhé Janovy)

Přijímání (Communio) je buď v kruhu kolem stolu Páně nebo malé společenství může sedět kolem stolu a jeden druhému podává chléb i kalich. Je jedno jaké víno používáme (vždy kvalitní). Názor, že to musí být víno červené, protože jeho barva připomíná krev, je pověra. Místo písně je dnes lepší varhanní preludium. Dříve bývala účast na bohoslužbách velká a tak těm, kteří čekali na druhé či další kolo nebo se vrátili z kola předchozího nedělal zpěv potíže.

Dobrořečení uzavírá obecenství Stolu. Je díkůčiněním za všechny dary, které jsme obdrželi

⇒ přejít do liturgie

4. část – Bůh nám dává požehnání

(není-li vysluhována večeře Páně je připojena k 2. části a před posláním je doplněna přímluvnou modlitbou zakončenou modlitbou Páně)

Závěr bohoslužby

Sborová ohlášení
Poslání
Požehnání
Liturg: Sám pak ten Pán pokoje dejž vám vždycky pokoj všelijakým způsobem. Pán budiž se všemi vámi. (2 Te 3,16)
Pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum, hájiti bude srdcí vašich i smyslů vašich v Kristu Ježíši. (Fp 4,7)
Čtvrtá Píseň

Jaroslav Voříšek