Dopis Františkovi

Milý Františku,

ptal ses mě na smysl známého evangelijního verše (J 3,16) o tom, že Bůh musel dát Ježíše Krista, aby lidé nezahynuli, ale měli život věčný. Jestli ti dobře rozumím, tak tě nejvíce zajímá, proč to učinil zrovna takto. Chápu, že máš na mysli smysl jeho ukřižování a smrti. Proč takovým krutým způsobem? Proč to nezařídil jinak?

Vynasnažím se na to odpovědět, ale nejprve si ujasněme, co to je vlastně ten „věčný život“ kvůli němuž dal Syna.

Asi hodně lidí si pod tím představí, že budou nepřetržitě žít, že to nikdy neskončí, že tu budou pořád a budou si to pěkně užívat. Jenže to je nepochopení významu toho slova. Život věčný, aspoň tak tomu rozumím na základě biblického svědectví, znamená kvalitativní proměnu všeho, celého světa a tak i života člověka, dokonce si troufám říci, že celého vesmíru. Nejde o návrat do ztraceného ráje, nýbrž o naprosto novou skutečnost. Věčný život znamená, že Bůh, který má nade vším a za vším poslední slovo, všechno zcela promění.

O tom uvažovali už v rané církvi a apoštol Pavel to vyjádřil slovy: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ Neptej se, kdy to bude, protože ono už to jednak začalo právě tou událostí příchodu Ježíše Krista, a kdybych řekl, že v plnosti na konci časů, tak si budeš myslet, že mlžím, jenže ono se to stejně nedá měřit naším časoměrem neboli chronometrem (odvozeno od řeckého boha Chronos), protože tenhle náš „čas“ je něco jiného než čas v bibli (kairos).

Řekl jsem, že už to začalo v události Kristově a tím jsem u tvé otázky, proč musel Bůh dát Syna. Zase bych to trochu upřesnil, „dal“ znamená „daroval“. Daroval vlastně sám sebe, to je další věc, protože v Ježíšově události přišel on sám. Rozhodl se tak, protože si zamiloval jednou provždy svět a to láskou, která si neklade žádné podmínky a nečeká opětování. Udělal to ze svého svobodného rozhodnutí a svou láskou překlenul propast, kterou člověk vykopal mezi sebou a jím. Svět je porušený, Bohu odcizený a dokonce k němu nepřátelský, ale přesto je stále Božím stvořením a Bůh se od něho neodvrací i když se na něj spravedlivě hněvá.

Jeden německý křesťanský novinář to vyjádřil podobenstvím: Mezi Bohem a světem je hluboký a široký příkop, který vykopal člověk svou vzpourou proti Bohu. Svět je ale se sebou nespokojený, nešťastný a duchovně hladový, touží po nasycení a napojení, ale sám sobě ze svých sil a možností pomoci nedokáže. To by musel přejít přes příkop na druhou stranu. A tak se pokouší přes něj postavit most nebo ho aspoň překlenout žebříkem, po nichž by se dalo přejít. Jenže, ať se snaží sebevíc nejde to, most nedostaví, žebřík je vratký a krátký. A tak se Bůh z lásky rozhodne jít člověku naproti a tu propast překlenout sám; jen on to dokáže. Tím mostem se stane Ježíš. Když si nakreslíš horizontálu příkopu a přes ní vertikálu mostu dostaneš kříž. Zároveň ale protnutí horizontály vertikálou odděluje minulost od současnosti a budoucnosti. Tam za tímto protnutím začíná to nové, tam je naděje „života věčného“.

Ještě je třeba dodat, že to, co představuje úsek před vertikálou, je svět, jenž je naplněný tolika špatnostmi a tolika dluhy a dalšími pohledávkami, že není v jeho silách třeba jen zlomek z toho odčinit a dluhy zaplatit. Zase z lásky člověku, naprosto nepochopitelné, Bůh to odčinil a zaplatil za něj. To je událost příchodu Kristova, jeho života a díla, jehož vrcholem je kříž. Bůh na to odpověděl prázdným hrobem, vzkříšením třetího dne. Jen tak se dá přejít na druhou stranu, přijetím Krista, jinak nelze. To ovšem předpokládá víru. Ne jako přijetí katechizmových naučení, ale jako bezprostřední vztah ke Kristu (víra je totiž vztahový pojem).

Proto také po slovech: „miloval svět a dal jednorozeného Syna“ a před: „měl život věčný“, je důležité nepřehlédnout „aby každý, kdo věří v něho“.

Jenže ty, Františku, možná namítneš, co ale s těmi, kteří nevěří, protože zkrátka nemohou. Ty jsou tedy z toho vyloučeni? A kromě toho na světě je stále mnoho zlého a mnozí lidé si dál páchají, co je napadne. Budou mít někdy šanci? To už záleží na nich, jak se rozhodnou. Ale ani při špatném rozhodnutí nepřestanou být bez milujícího Božího zájmu.

Bůh nikdy nechce být bez světa. I tam, kde se svět rozhodl být bez Boha (bez-božný a a-theistický) Bůh nechce být proti němu. Šance zůstává, brána je otevřená, záleží teď jen na člověku, zda vejde nebo se rozhodne nevstoupit (Bůh respektuje jeho svobodu).

Chápu, že našemu způsobu myšlení může být Boží jednání nelogické, bude nám stále vrtat hlavou, zda to nešlo jinak a zůstane pro nás paradoxem, že na nepřátelství světa odpovídá Bůh láskou a odpuštěním. Vždyť, když je Bůh všemohoucí, šlo by to přece zařídit bez vydání Syna na kříž. Ano, Bůh je všemohoucí, ale – zase paradox – jednu věc nemůže: zapřít sám sebe. Ještě jinak: Bůh všechno může, ale nemusí. Podle toho, co vím z biblického svědectví, Bůh se rozhodl jednat takto. Je to jeho svobodné rozhodnutí a nelze ho posuzovat našimi měřítky. Jiná jsou totiž myšlení lidská a jiná myšlení Boží.

Na každou tvoji otázku odpovědět nedokážu. Je ovšem ještě jedna možnost, totiž zeptat se přímo Boha. Toho je možné ptát se proč, a to nejen v tomto případě. V bibli je celá řada otázek přímo na Boha, např. v žalmech. Takovému ptaní se říká modlitba.

Nevím, zda tě moje odpověď uspokojí. Ale snad aspoň trochu pomůže objasnit tvé otázky nad biblickým: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (J 3,16). Napiš mi, budu čekat na další dotazy.

Zdravím tě.
Tvůj farář